Dítě žáby

„Dítě žáby je žába.“

Toto japonské přísloví ukazuje, že když dítě vyroste, je jako jeho rodič. Moje matka byla gejša.

VYRŮSTALA jsem v domě gejš, který vedla má matka. A tak jsem byla od mala mezi krásnými dámami v nejdražších kimonech. Věděla jsem, že až vyrostu, budu stejná. Mé školení začalo v roce 1928, šestý den šestého měsíce v mých šesti letech. Říkalo se, že číslo 666 je zárukou úspěchu.

Studovala jsem japonské tradiční umění — tanec, zpěv, hru na hudební nástroje, čajový obřad atd. Denně jsem spěchala ze školy domů, převlékla se a šla na lekce. Zde jsem opět potkávala spolužačky, protože všechny byly dětmi gejš. Byla to rušná doba, ale mně se líbila.

V době před 2. světovou válkou končila povinná školní docházka ve 12 letech a v tom věku jsem začala pracovat. Jako začínající gejša jsem nosila nádherná kimona s rukávy téměř ke kotníkům. Když jsem šla na první přidělené místo, byla jsem nadšená.

Pracuji jako gejša

K mé práci v podstatě patřilo bavit hosty a působit jako hostitelka. Když bohatí muži plánovali večírky v exkluzivních restauracích, zavolali do domu gejš a objednali si několik z nich. Gejša měla zpříjemnit večer a zajistit, aby každý host odešel spokojený.

Musely jsme proto předpokládat přání každého hosta a uskutečnit je — dokonce dříve, než si je host uvědomil. Myslím, že nejtěžší bylo přizpůsobit se momentálním požadavkům. Když si host najednou přál vidět tanec, tančily jsme. Chtěl-li poslouchat hudbu, vzaly jsme nástroje a hrály požadovanou hudbu nebo zpívaly píseň, o kterou si řekl.

Lidé často mylně předpokládají, že všechny gejši jsou lépe placené prostitutky pro vyšší společenské třídy. Není to tak. Existují sice gejši, které si vydělávají tím, že se prodávají, ale není třeba, aby se k tomu gejša snížila. Vím to, protože jsem to nikdy neudělala. Gejša zajišťuje zábavu, a je-li v tomto směru dobrá, pak jí její schopnosti zajistí práci a od zákazníků drahé dary a štědré spropitné.

Připouštím, že jen málo gejš dosáhlo špičkové úrovně. Většina se stane profesionálkami jen v jednom japonském tradičním umění. Já jsem však obdržela diplom v sedmi uměních, mezi něž patří japonský tanec, aranžování květin, čajový obřad, japonský bicí nástroj taiko a tři hudební styly na třístrunný šamisen. Bez takové kvalifikace bych možná byla nucena vyhovět všem požadavkům zákazníků.

V době, kdy Japonsko nebylo ekonomicky stabilní, se dívky někdy rozhodly být gejšami, aby podpořily rodinu. Vypůjčily si peníze na výuku a kimona. Jiné dívky byly do domů gejš prodány svými rodinami. Majitelé za dívky zaplatili obrovské sumy peněz a vyžadovali od nich splátky. Gejši byly ve velké nevýhodě, protože jejich výcvik začal pozdě a začínaly s velkými dluhy. Mnohé z nich se uchýlily k nemravnosti nebo k ní byly donuceny, aby se vyrovnaly s finančními závazky.

O moje služby měli velký zájem známí lidé ze světa sportu, zábavy, obchodu a politiky. K mým klientům patřili členové vlády a ministerský předseda. Tito muži se mnou jednali s úctou a byli mi vděčni. Pokud mi to nenabídli, nepodílela jsem se na konverzaci, ale někdy se mě ptali na názor. Četla jsem tedy denně noviny a poslouchala rádio, abych věděla, co se děje. Večírky, na kterých jsem sloužila, byly často pořádány za účelem pracovních jednání, a tak jsem musela být diskrétní a nikde neříkat, co jsem slyšela.

Kdo je moje matka?

V roce 1941, když mi bylo 19 let, jsem byla jednou pozvána do restaurace a tam na mě čekaly dvě ženy. Jedna mi oznámila, že je má matka a přišla, aby si mě vzala domů. Druhá žena zaměstnávala gejši a nabídla mi práci. Myslela si, že bych měla podporovat spíše svou vlastní matku než tu, která mě adoptovala. Nikdy mě nenapadlo, že žena, která mě vychovala, není moje skutečná matka.

Zmatená jsem běžela domů a řekla své nevlastní matce, co se stalo. Vždy své city dobře ovládala, nyní se jí však oči zalily slzami. Řekla, že mi sama chtěla říci, že jsem byla do domu gejš předána, když mi byl rok. Když jsem to slyšela, ztratila jsem důvěru k lidem, uzavřela jsem se a začala být zamlklá.

Odmítla jsem přijmout svou vlastní matku. Z toho krátkého setkání bylo zřejmé, že se dověděla o mém úspěchu a chtěla, abych ji živila. Podle místa, kde její přítelkyně podnikala, jsem poznala, že pracovat tam by znamenalo podílet se na nemravnosti. Chtěla jsem prodávat svůj umělecký talent, a ne své tělo. Domnívala jsem se, a stále si to myslím, že jsem se rozhodla správně.

Byla jsem sice na svou nevlastní matku rozzlobená, ale musela jsem uznat, že mě vyškolila k trvalé soběstačnosti. Čím více jsem o tom přemýšlela, tím více jsem se jí cítila zavázána. Pečlivě vybírala, kde budu pracovat, a chránila mě před muži, kteří požadovali služby gejši pouze za nemravným účelem. Dodnes jsem jí za to vděčná.

Vštípila mi určité zásady. Zdůrazňovala například, že moje ano by mělo znamenat ano a moje ne ne. Naučila mě přijímat odpovědnost a být na sebe přísná. Protože jsem se řídila těmito zásadami, byla jsem v práci úspěšná. Pochybuji, že bych takovou pomoc dostala od vlastní matky. Adopce mě pravděpodobně zachránila před hrozným způsobem života, a došla jsem k závěru, že jsem za to velmi vděčná.

Syn uprostřed války

V roce 1943 se mi narodil syn. Tradiční japonská kultura nezná pojem „hřích“, a proto jsem si nemyslela, že jsem udělala něco nesprávného nebo hanebného. Byla jsem synem nadšena. Byl tím nejvzácnějším, co jsem měla — byl to někdo, pro koho stálo za to žít a pracovat.

V roce 1945 bylo v Tokiu silné bombardování a musela jsem se synem z města utéci. Nebylo jídlo a on byl velmi nemocný. Nádraží bylo přeplněné a lidé zmatení, ale podařilo se nám dostat se do vlaku na sever do Fukušimy. Přespali jsme v hostinci, ale než jsem stačila vzít synka do nemocnice, zemřel na podvýživu a dehydrataci. Byly mu dva roky. Byla jsem zničená. Muž, který v hostinci topil pod bojlerem, spálil jeho tělíčko v ohni, který ohříval vodu na koupání.

Krátce nato válka skončila a já jsem se vrátila do Tokia. Bombardování srovnalo město se zemí. Dům, kde jsem bydlela, a vše, co jsem měla, bylo zničeno. Šla jsem do domu své přítelkyně. Půjčila mi kimona a já jsem začala znovu pracovat. Nevlastní matka, kterou evakuovali mimo Tokio, mě žádala o peníze. Chtěla si v Tokiu postavit dům. Její nároky způsobily, že jsem se cítila opuštěná jako nikdy dříve. Ještě pořád jsem se trápila pro svého chlapečka a toužila jsem, aby mě někdo utěšil. Ona se však o mém dítěti nikdy nezmínila. Zajímala se jen o sebe.

Povinnosti k rodině

Japonská tradice učí, že za všechno, co člověk má, vděčí svým rodičům a předkům a jeho povinností je, aby to svým rodičům splatil tím, že je bude bez řečí poslouchat a starat se o ně až do jejich smrti. Plnila jsem tedy svou povinnost, ale nároky mé nevlastní matky byly přemrštěné. Očekávala, že budu také podporovat dvě děti jejího bratra, které adoptovala. Do svých devatenácti let jsem je pokládala za svého bratra a sestru.

Mnohé gejši se neprovdají a snaží se nemít vlastní děti. Často si osvojí děvčátka z chudých rodin a vyškolí je na gejšu s jediným cílem — aby si zajistily finanční podporu a mohly vést pohodlný život, až zestárnou. Žel, začala jsem si uvědomovat, proč jsem dostala všechnu tu péči a výcvik. Bylo to pouze kvůli budoucímu finančnímu zajištění.

Přijala jsem tyto závazky, i když jsem se v duchu ptala proč. Kromě své nevlastní matky jsem musela podporovat svého „bratra“ a „sestru“, kteří byli zdraví a schopní pracovat. Přesto jsem je podporovala a udělala jsem všechno, oč požádali. Nakonec, den předtím, než nevlastní matka v roce 1954 zemřela, si klekla na svou postel, poklonila se a formálně mi poděkovala. Řekla, že jsem toho udělala dost. To bylo jediné uznání a jediný projev vděčnosti za celá léta mé práce. Spokojenost z vědomí, že jsem všechny své povinnosti splnila, mi ještě dnes vhání slzy do očí.

Starám se o dceru

V roce 1947 se mi narodila dceruška a já jsem se rozhodla tvrdě pracovat, aby byla bohatá. Pracovala jsem každý večer. Začala jsem také vystupovat ve velkých japonských divadlech, jako je Kabukiza v Ginze. Bylo to dobře placeno.

Ať to byl tanec, nebo hra na šamisen, vždy jsem dostala hlavní roli. Ačkoliv jsem měla úspěch, o kterém ostatní gejši jen snily, nebyla jsem šťastná. Možná bych nebyla tak osamělá, kdybych se vdala, ale život gejši a manželství nejdou dohromady. Jedinou mou útěchou byla moje malá holčička Aiko a můj život se točil kolem ní.

Gejša obvykle vychovává své dcery, ať již vlastní, nebo nevlastní, pro stejný druh práce, jaký dělá sama. Dělala jsem to také, ale později jsem začala přemýšlet o tom, jaký život své dceři připravuji. Kdybych v tom pokračovala, znamenalo by to, že by další generace nepoznaly, co to je mít skutečnou rodinu. Chtěla jsem tento řetěz přetrhnout. Chtěla jsem, aby Aiko a její děti žily v manželství a měly normální rodinný život. Nechtěla jsem, aby dítě této žáby bylo žábou!

V době dospívání byla Aiko nezvladatelná. Od smrti mé nevlastní matky několik let předtím byly pro Aiko jedinými společnicemi služebné, které jsem zaměstnávala. Zoufale toužila po tom, abych jí věnovala čas a zájem. A tak ačkoliv mi bylo asi 35 a byla jsem na vrcholu kariéry, rozhodla jsem se opustit svět gejš a jen jsem tančila a hrála na šamisen. Udělala jsem to kvůli Aiko. Začaly jsme spolu večeřet a téměř okamžitě se zklidnila. To, že jsem jí věnovala čas, dělalo zázraky.

Za čas jsme se přestěhovaly do klidné městské čtvrti, kde jsem si otevřela kavárnu. Aiko dospěla a byla jsem ráda, že se vdala za Kimihira, jemného muže, který měl pochopení pro život, jaký jsem vedla.

Náboženství se stává spornou otázkou

Roku 1968 se Aiko narodilo první dítě. Krátce nato začala studovat Bibli se svědky Jehovovými. Překvapilo mě to, protože jsme již náboženství měly. Po smrti mé nevlastní matky jsem doma zřídila buddhistický oltář a pravidelně jsem před ním klečela a uctívala matku. Chodila jsem také každý měsíc k rodinnému hrobu, abych jí řekla, co je nového.

Uctívání předků mi stačilo. Měla jsem pocit, že konám svou povinnost, když dbám o své předky a prokazuji jim vděčnost. Vedla jsem Aiko k tomu, aby to dělala také. Byla jsem proto zděšená, když řekla, že se nebude podílet na uctívání předků ani mě nebude uctívat, až zemřu. ‚Jak jsem mohla,‘ říkala jsem si, ‚vychovat takové dítě a jak ona mohla přijmout náboženství, které lidi učí, aby se chovali tak neuctivě k předkům?‘ Následující tři roky to bylo, jako by nade mnou visel černý mrak.

Ke zvratu došlo, když se Aiko dala pokřtít a stala se svědkem Jehovovým. Jedna její přítelkyně, také svědek Jehovův, byla překvapená, že jsem nebyla na křtu, a tak řekla Aiko, že mě navštíví. Zuřila jsem, ale když přišla, přivítala jsem ji — prostě jsem měla zdvořilost hluboce zakořeněnou. Ze stejného důvodu jsem neodmítla, když prohlásila, že příští týden zase přijde. Návštěvy pokračovaly řadu týdnů. Ze začátku jsem byla tak vzteklá, že jsem vůbec nevěděla, o čem se mluví. Postupně mě však rozhovory přiměly k přemýšlení.

Začala jsem si vzpomínat na věci, které mi říkávala matka. Chtěla sice, abych ji po smrti uctívala, ale nebyla přesvědčena o tom, že existuje posmrtný život. Říkala, že rodiče si ze všeho nejvíce přejí, aby dokud jsou naživu, byly k nim děti laskavé a mluvily s nimi přívětivě. Když jsem četla texty, jako je Kazatel 9:5, 10 a Efezanům 6:1, 2, a viděla jsem, že Bible nabádá ke stejným postojům, měla jsem pocit, jako by mi spadly šupiny s očí. V Bibli byly i další věci, které mě matka učila — například, že moje ano má znamenat ano a moje ne ne. (Matouš 5:37) Byla jsem zvědavá, co ještě Bible učí, a tak jsem souhlasila s pravidelným biblickým studiem.

Jak rostlo moje poznání Bible, mizel smutek a zklamání, které mě provázely většinu života. Hluboce na mě zapůsobila shromáždění svědků Jehovových, na která jsem začala chodit. Byl to zcela odlišný svět. Lidé byli upřímní, laskaví a přátelští a to působilo na mé srdce. Zvlášť na mě zapůsobilo, když jsem se dověděla o Jehovově milosrdenství. Laskavě odpouští všem kajícným hříšníkům. Ano, odpustí mi všechny minulé chyby a pomůže mi radovat se z nového života!

Změny v mém životě

Přála jsem si sloužit Jehovovi, ale byla jsem pevně svázána se světem zábavy. Bylo mi tehdy přes padesát let, ale pořád jsem vystupovala. Když Dandžuro Ičikawa uváděl v Kabukize divadelní hru Sukeroku, měla jsem hlavní part a byla jsem jednou ze dvou organizátorů hráčů na šamisen. Jen málo hráčů na šamisen dokáže zahrát doprovod ve stylu katoubuši, potřebný pro Sukeroku, a kdybych odešla, nebyl nikdo, kdo by mě nahradil. Měla jsem pocit, že jsem v pasti.

Jeden starší svědek, který se také věnoval tradiční formě japonské zábavy, se mě však zeptal, proč si myslím, že bych s tím měla skončit. „Lidé musí pracovat, aby měli z čeho žít,“ řekl mi. Pomohl mi, abych si uvědomila, že nedělám nic nebiblického a že mohu sloužit Jehovovi a přitom pokračovat ve vystupování.

Nějakou dobu jsem tedy v Kabukiza, japonském předním divadle, dál vystupovala. Potom se začala představení shodovat s dobou večerních shromáždění, a tak jsem požádala, aby mě na tyto večery někdo zastoupil. Brzy se však doba shromáždění změnila a já mohla stihnout oboje. Abych přišla na shromáždění včas, musela jsem často ihned po představení skočit do taxíku, který tam čekal, místo abych — jak bylo zvykem — odpočívala s ostatními účinkujícími. Nakonec jsem se rozhodla, že tam skončím.

V tu dobu jsme již dlouho zkoušeli program pro šestiměsíční sérii představení ve velkých japonských městech. Můj odchod by znamenal spoustu těžkostí. A tak, aniž jsem se zmínila o svých záměrech, začala jsem si vychovávat nástupce. Když turné skončilo, vysvětlila jsem všem, koho se to týkalo, že jsem svou povinnost splnila a že končím. Někteří z nich se rozzlobili. Jiní mě obvinili z domýšlivosti a z toho, že jim schválně dělám problémy. Nebylo to pro mě snadné, ale trvala jsem na svém rozhodnutí a po čtyřiceti letech jsem vystupování ukončila. Od té doby vyučuji hru na šamisen a to mi poskytuje malý příjem.

Žiji v souladu se svým zasvěcením

Několik let před touto změnou jsem se zasvětila Jehovovi. Pokřtěna jsem byla 16. srpna 1980. Jsem nyní plná hluboké vděčnosti Jehovovi. Připadám si jako Samaritánka z Bible z Jana 4:7–42. Ježíš k ní laskavě promluvil, a ona činila pokání. Podobně Jehova, který „vidí, jaké je srdce“, mi laskavě ukázal cestu a já jsem díky jeho milosrdenství začala nový život. (1. Samuelova 16:7)

V březnu 1990 jsem se ve věku skoro 68 let stala průkopnicí, jak svědkové Jehovovi říkají celodobým služebníkům. Také Aiko a její tři děti jsou průkopníky. Rostou do podoby své matky a splňuje se na nich japonské přísloví: „Dítě žáby je žába.“ Aičin manžel slouží jako křesťanský starší. Je to opravdu velké požehnání, být obklopen rodinou v pravdě a milujícími duchovními bratry a sestrami ve sboru!

Jsem sice vděčná svým předkům, ale moje největší vděčnost patří Jehovovi, který pro mě udělal mnohem více, než by mohl udělat jakýkoli člověk. Je to zvláště vděčnost za hojnost milosrdenství a útěchy, co mě vede k tomu, že ho chci chválit po celou věčnost. (Vyprávěla Sawako Takahašiová.)

[Obrázek na straně 19]

V osmi letech během školení

[Obrázek na straně 20]

S mou nevlastní matkou

[Obrázek na straně 21]

Má dcera byla pýchou mého života

[Obrázek na straně 23]

Před tímto rodinným oltářem jsem uctívala svou matku

[Obrázek na straně 24]

S dcerou, jejím manželem a vnoučaty