Mladí lidé se ptají . . .

Jak to říci rodičům?

„Když přinesu domů špatnou známku z písemky, chtěla bych to rodičům říci, ale nemohu, protože na mne budou křičet, když jim to řeknu.“ — Třináctiletá Benita

SPISOVATELKA Ruth Bellová říká: „Ke zkušenostem dospívání patří jednat trochu bezstarostně. Ale někdy se tím člověk dostane do nepříjemností a pak bys byl možná rád, kdyby ti rodiče pomohli.“ Ale ať už jsou to špatné známky, nerozvážnost, která špatně dopadla, nesplněný příkaz rodičů nebo vážný morální problém, když máš o tom povědět rodičům, není to příjemné pomyšlení.

Snad máš strach přinést domů špatnou zprávu — zejména když jsi nějak zklamal. Pomyšlení na křížový výslech ti nedělá dobře. Osmnáctiletá Willa říká: „Když jim něco řeknu, otázky neberou konce. Jako když otevřeš Pandořinu skříňku.“ Možná, že by ses také rád vyhnul nevyhnutelnému — a snad i trapnému — ukazňování. Ale nejhorší je pomyšlení, že jsi rodiče zklamal. Mladý Vince to vyjádřil: „Vždycky jsem cítil, že ke mně mají rodiče velkou důvěru, a proto bylo pro mne těžké za nimi jít, protože jsem je nechtěl ranit.“ Ale špatné zprávy se šíří rychle. A tvoji rodiče tě asi znají tak dobře, že často vystihnou, kdy něco není v pořádku, přestože se to usilovně snažíš skrývat. Jestliže tedy rodičům nic neřekneš, odsouváš tím jen to nevyhnutelné. (Srovnej Přísloví 28:13) Otázka zní: Jak jim to říci?

Nikdo není dokonalý

Nejdříve si vzpomeň, co říká o chybách Bible : „Všichni zřešili a nedosahují Boží slávy.“ (Římanům 3:23; 5:12) Některé chyby vyplývají z nevědomosti, jiné z bezstarostnosti. A přiznejme si, někdy udělá člověk to, o čem ví, že je nesprávné. Nicméně chyby patří k životu.

Co si však myslíš o někom, kde není schopen přiznat chybu? Nestouplo by tvé mínění o něm, kdyby jednou přišel a řekl: „Promiň, — vidím, že jsem se mýlil“? Podobně se mohou i tvoji rodiče rozčílit nad tvými nedostatky, ale to, že ses dokázal pokořit a uznal jsi svou chybu, může jejich hněv zmírnit.

V pravý čas

Často bude reakce tvých rodičů velmi ovlivněna tím, kdy a jak jim to povíš. Bible mluví o „slově proneseném v pravý čas“. (Přísloví 25:1; srovnej Kazatele 3:1, 7). Jistě nechceš dělat průtahy. Mladý Vince řekl: „Zjistil jsem, že čekáním se všechno jen zhoršuje.“ Přesto si pokud možno najdi čas, kdy by mohli být rodiče přístupnější k hovoru. Šestnáctiletá Latia vysvětluje: „Nikdy mamince neříkám takové věci, když má práci, protože mě buď nevnímá, nebo se rozčílí.“ Patnáctiletá Kelly radí: „Počkej, až se budou zdát rodičům jejich problémy pokud možno nejmenší, abys jim ještě nepřidával.“

Kdy to asi bude? Osmnáctiletá Chris říká: „Čekám až do večeře a pak tatínkovi řeknu, že si s ním potřebuji promluvit.“ Syn osamělé matky vyzkoušel zase jinou dobu: „Obyčejně mluvím s maminkou těsně před spaním; to už je víc uvolněná. Když přijde z práce, je přetažená.“

Jdi tedy za rodiči v ten pravý čas. Pak bys mohl třeba říci: „Maminko a tatínku, něco mě trápí.“ A co když správná chvíle ne a ne přijít, nebo když se rodiče zdají příliš zaneprázdnění, takže ti nevěnují pozornost? Měj pochopení. Jestliže mají tolik práce, že si nevšimnou, že máš nějaký problém, neznamená to přece, že o tebe nedbají. Můžeš říci: „Já vím, že máš moc práce, ale něco mě trápí. Mohli bychom si popovídat?“ Když upoutáš jejich pozornost, mohl by ses zeptat: „Udělali jste někdy něco takového, že jste se o tom styděli mluvit?“ Tím svým rodičům napovíš, že 1. bereš věc vážně, 2. těžko se ti o tom mluví, 3. upřímně toho lituješ.

‚Mluvte pravdu‘

A teď přijde to nejtěžší: povědět rodičům o svém provinění. Jedno Ježíšovo podobenství nám poví, jak to udělat. U Lukáše 15:11–32 čteme o synu jistého muže, který jednoho dne odešel z domu, aby si žil nezávisle. Rozmařilý mladík však rozházel všechno, co měl, a propadl nemravnému životu. Když se dostal až na dno, vzpamatoval se a rozhodl se vrátit se k otci v naději, že bude přijat zpět. Ale jak to udělá? Bude se před otcem snažit chytře zatajit své provinění nebo zlehčit vážnost svého hříchu? Naopak, první, co otci řekl, bylo: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě. Již nejsme hoden nazývat se tvým synem.“ Ano, mluvil pokorně a nic nepředstíral. Nežádal, aby byl ušetřen trestu; prosil jen o odpuštění.

Jak reagoval otec? Mladík byl asi překvapen, že ho nepokáral. Otec byl zřejmě tak přesvědčen o upřímnosti synova pokání, že se mu další ukazňování nezdálo nutné. Pokorný a poctivý přístup může přispět, aby i tvoji rodiče viděli, že ses poučil ze své chyby. Neznamená to ovšem nutně, že se vyhneš kázeňskému opatření. V některých případech bude plně zasloužen přísný trest. „Prut a kárání dávají moudrost,“ říká Bible. (Přísloví 29:15) Měj tedy k ukazňování správný postoj. „Žádné ukazňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ — Hebrejcům 12:11.

Bible nás dále nabádá: „Mluvte každý z vás pravdu.“ (Efezanům 4:25) I když jsi tedy v pokušení vynechat některé nepříjemné podrobnosti, pověz rodičům všechno. Používej slova, kterým budou rodiče rozumět, ne výrazy, které mají zvláštní význam jen pro mladé lidi. Ukaž rodičům, že jim důvěřuješ. Tvá opravdová snaha napravit věci na ně jistě udělá hluboký dojem. — Srovnej 2. Korinťanům 7:11.

‚Jak jsi nám to mohl udělat?‘

Ne všichni mladí lidé ovšem mají to požehnání, že jejich rodiče jsou křesťané. Ale i když rodiče pěstují ovoce duch, například „mírnost“ a „sebeovládání“, první reakce na tvé přiznání může být bouřlivá. (Galaťanům 5:22, 23) Mohou se právem cítit raněni a zklamáni, zejména když je to provinění vážné. Nediv se tedy a neurážej se, když tě zasáhne lavina citově nabitých slov. Kdybys byl dbal na jejich dřívější výstrahy, jistě bys nebyl v této situaci. Jednadvacetiletý Nathan zajímavě uvažoval: „Projev citů může u rodičů znamenat, jak moc jim na tobě záleží.“

V každém případě zůstaň klidný. (Přísloví 17:27) Naslouchej svým rodičům a odpovídej jim bez ohledu na to, jakým způsobem se ptají. Přijmi každé ukazňování, které považují za potřebné, a pamatuj, že žalmista David řekl: „Kdyby mě udeřil spravedlivý, byla by to milující laskavost.“ (Žalm 141:5) Buď rozhodnut, že takovou chybu už nikdy neuděláš!

Nebude to ovšem naposled, kdy budeš potřebovat pomoc a zralou radu svých rodičů. Navykni si svěřovat se jim s malými problémy, abys, až přijdou velké problémy, neměl strach přijít za nimi a povědět jim, co tě trápí.