Dalším příkladem člověka, který věděl, kdy je třeba se omluvit, byl apoštol Pavel. Jednou se stalo, že se musel hájit před Sanhedrinem, židovským nejvyšším soudem. Velekněz Ananjáš se kvůli Pavlovým upřímným slovům rozzuřil a přikázal těm, kdo u něho stáli, aby Pavla udeřili přes ústa. Pavel mu na to řekl: „Bůh udeří tebe, ty obílená stěno. Sedíš tu, abys mě soudil podle Zákona, a současně přestupuješ Zákon tím, že přikazuješ, abych byl udeřen?“ Když přihlížející Pavla obvinili, že spílá veleknězi, apoštol svou chybu okamžitě připustil a řekl: „Bratři, nevěděl jsem, že je veleknězem. Je totiž napsáno: ‚Nebudeš urážlivě mluvit o vládci svého lidu.‘“ (Skutky 23:1–5)

To, co Pavel řekl — že ten, kdo je ustanoven soudcem, se nemá uchylovat k násilí —, bylo správné. Omluvil se však za to, že slova, která by mohla být považována za neuctivá, nevědomky řekl veleknězi.a Díky Pavlově omluvě potom Sanhedrin vyslechl jeho slova. Pavel si byl vědom toho, že členové soudního dvora mají mezi sebou rozpor, a proto jim řekl, že je vyslýchán kvůli své víře ve vzkříšení. Došlo tedy k velké rozepři a farizeové přitom stáli na Pavlově straně. (Skutky 23:6–10)