1. Jak se vzkříšení stalo předmětem sporu před Sanhedrinem?

V ROCE 56 n. l. apoštol Pavel ukončil v Jeruzalémě svou třetí misionářskou cestu. Poté, co ho zatkli Římané, mu bylo dovoleno, aby předstoupil před Sanhedrin, židovský nejvyšší soud. (Skutky 22:29, 30) Když Pavel pozoroval členy tohoto soudu, všiml si, že jsou mezi nimi saduceové i farizeové. Tyto dvě skupiny se různily v názoru na jednu významnou otázku. Zatímco saduceové popírali vzkříšení, farizeové v něj věřili. Pavel chtěl dát najevo, se kterým z těchto názorů se ztotožňuje, a tak prohlásil: „Muži, bratři, jsem farizeus, syn farizeů. Jsem souzen pro naději na vzkříšení mrtvých.“ Jeho slova vyvolala ve shromáždění vřavu. (Skutky 23:6–9)

2. Proč Pavel bez váhání obhajoval svou víru ve vzkříšení?

² Když byl před lety Pavel na cestě do Damašku, obdržel vidění, v němž slyšel Ježíšův hlas. Pavel se Ježíše dokonce zeptal: „Co mám dělat, Pane?“ Ježíš mu odpověděl: „Vstaň, jdi do Damašku a tam ti povědí o všem, co je ustanoveno, abys udělal.“ Když Pavel do Damašku přicestoval, vyhledal ho tam jeden ochotný křesťanský učedník, který se jmenoval Ananiáš, a vysvětlil mu: „Bůh našich praotců tě vyvolil, abys poznal jeho vůli, viděl Toho spravedlivého [vzkříšeného Ježíše] a slyšel hlas z jeho úst.“ (Skutky 22:6–16) Není tedy divu, že svou víru ve vzkříšení Pavel neváhal obhajovat. (1. Petra 3:15)

Veřejně oznamovali naději na vzkříšení

3, 4. Jak se Pavel projevil jako neochvějný zastánce vzkříšení a jak se z jeho příkladu můžeme poučit?

³ Pavel byl později předveden před místodržitele Felixe. ‚Veřejný řečník‘ Tertullus, který jménem Židů přednesl žalobu, obvinil Pavla z toho, že je vůdcem sekty a že se provinil pobuřováním. Pavel na to pohotově řekl: „Opravdu . . . přiznávám, že podle té cesty, kterou nazývají ‚sektou‘, tímto způsobem prokazuji posvátnou službu Bohu svých praotců.“ Potom přešel k hlavnímu spornému bodu a pokračoval: „Mám naději v Boha, naději, kterou tito muži také sami chovají, že bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 23:23, 24; 24:1–8, 14, 15)

⁴ Asi o dva roky později pozval Felixův nástupce Porcius Festus krále Heroda Agrippu, aby uvězněného Pavla společně podrobili výslechu. Festus vysvětlil, že žalobci mají s Pavlem spory „ohledně jistého Ježíše, který je mrtev, ale o kterém Pavel tvrdil, že je naživu“. Pavel se na svou obhajobu zeptal: „Proč se mezi vámi považuje za neuvěřitelné, že Bůh budí mrtvé?“ Potom prohlásil: „Protože jsem . . . obdržel pomoc, která je od Boha, dodnes stále vydávám svědectví malým i velkým, ale neříkám nic kromě toho, o čem prohlašovali Proroci i Mojžíš, že se stane, že Kristus má trpět a jako první, který bude vzkříšen z mrtvých, bude zvěstovat světlo tomuto lidu a národům.“ (Skutky 24:27; 25:13–22; 26:8, 22, 23) Pavel se vzkříšení zastával opravdu neochvějně. Podobně jako on, můžeme i my s přesvědčením prohlašovat, že nastane vzkříšení. Jakou odezvu však můžeme očekávat? Pravděpodobně takovou, s jakou se setkal Pavel.

5, 6. (a) Jakou odezvu to vyvolalo, když se apoštolové zastávali vzkříšení? (b) Co je důležité vzhledem k tomu, že o své naději na vzkříšení mluvíme s druhými?

⁵ Podívejme se, co Pavel zažil dříve. Během své druhé misionářské cesty (asi 49–52 n. l.) navštívil Atény a rozmlouval tam s lidmi, kteří věřili v mnoho božstev. Své posluchače důrazně vybízel, aby si uvědomili, že Bůh zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, kterého k tomu ustanovil. Tímto mužem nebyl nikdo jiný než Ježíš. Jak Pavel vysvětlil, Bůh opatřil záruku tím, že Ježíše vzkřísil. Jakou odezvu Pavlova slova vyvolala? Čteme: „A když slyšeli o vzkříšení mrtvých, někteří se začali posmívat, zatímco jiní řekli: ‚Vyslechneme si to od tebe i jindy.‘“ (Skutky 17:29–32)

Vzkříšení a víra

7, 8. (a) Za jakých okolností může být víra marná, jak je to ukázáno v dopisu korintskému sboru v prvním století? (b) Proč správné porozumění naději na vzkříšení je měřítkem, podle něhož lze rozpoznat pravé křesťany?

⁷ Mezi těmi, kdo se v prvním století n. l. stali křesťany, byli i lidé, pro které bylo těžké naději na vzkříšení přijmout. Někteří z nich byli spojeni se sborem v Korintu. Pavel jim napsal: „Mezi prvními věcmi jsem vám . . . předal, co jsem i já přijal, že Kristus zemřel podle Písem za naše hříchy; a že byl pohřben, ano, že byl třetí den vzbuzen podle Písem.“ Na doložení této skutečnosti Pavel uvedl, že vzkříšený Kristus „se objevil více než pěti stům bratrů“, z nichž — jak dodal — byla většina ještě naživu. (1. Korinťanům 15:3–8) Pavel dále argumentoval: „Jestliže se . . . o Kristu káže, že byl vzbuzen z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? Není-li skutečně vzkříšení mrtvých, ani Kristus nebyl vzbuzen. Jestliže však Kristus nebyl vzbuzen, naše kázání je jistě marné a marná je naše víra.“ (1. Korinťanům 15:12–14)

⁸ Nauka o vzkříšení je natolik důležitá, že pokud vzkříšení nepřijímáme jako skutečnost, naše křesťanská víra je marná. A nejen to. Správné porozumění této nauce je měřítkem, podle něhož lze rozpoznat pravé křesťany od falešných. (1. Mojžíšova 3:4; Ezekiel 18:4) Pavel proto nauku o vzkříšení uvádí mezi ‚prvotními naukami‘ křesťanství. Kéž jsme odhodláni ‚usilovně spět ke zralosti‘. „A to budeme dělat,“ v souladu s Pavlovou vybídkou, „jestliže Bůh opravdu dovolí.“ (Hebrejcům 6:1–3)