Úžasné překvapení

Danovi Folzovi bylo osm let, když se dozvěděl, že byl adoptován. O mnoho let později si začal klást otázky: ‚Kdo je moje matka? Jaká byla? Proč mě dala k adopci? Mám nějaké bratry a sestry?‘ Přečtěte si Danovu zprávu o tom, jak nakonec našel svou rodnou matku a jaké velké překvapení ho čekalo.

NARODIL jsem se 1. srpna 1966 v aljašském městě Ketchikan v USA. Moje sestra Pam byla o dva roky starší než já. Náš otec byl sociálním pracovníkem na Úřadě pro indiánské záležitosti a byl často překládán. Stěhovali jsme se z místa na místo na Aljašce a potom jsme žili v Iowě, Oklahomě, Arizoně a Oregonu.

V létě 1975 jsme byli ve Wisconsinu na návštěvě u příbuzných a někteří moji bratranci poznamenali nelaskavě na adresu jiného bratrance: „On je adoptovaný, a tak to vlastně ani není Folz.“ Když jsme se vrátili domů, zeptal jsem se na to maminky. Překvapil mě úlek v její tváři. Vysvětlila mi, co adopce je. Ten večer mi s pláčem řekla, že adoptováni jsme byli i já a moje sestra.

Tehdy to pro mě moc neznamenalo a nějaký čas jsem na to ani nepomyslel. Měl jsem mámu a tátu, a život se zdál být normální. Rodiče se rozhodli, že se přestanou stěhovat a nechají rodinu zapustit kořeny. Když mi bylo devět, usadili jsme se ve Vancouveru ve státě Washington. S tátou jsme k sobě měli velmi blízko, kdežto s mámou už tolik ne. Byl jsem nezávislý a občas i vzpurný, a zklamání, které to mamince působilo, je možná vysvětlením, proč se propast mezi námi rozšiřovala.

Láska a studium

Na střední škole jsem se setkal s Trinou a ihned jsme se spřátelili. Po maturitě jsem nastoupil na Univerzitu státu Oregon ve městě Corvallis. Svůj volný čas jsem trávil cestováním do Vancouveru a zpět, abych mohl být s Trinou, které chyběl ještě rok do maturity. Moc jsem se neučil, ale představoval jsem si, že i tak ve škole půjde všechno hladce. Moje první výsledky však byly šokující — nejhorší, jaké jsem kdy měl! Byl jsem na rozpacích. Ale Trinu jsem navštěvovat nepřestal; jen jsem si s sebou bral knihy, abych během svých návštěv mohl studovat.

Jednou — když jsem se na motocyklu vracel z Vancouveru do školy — se však stalo, že jsem měl vážnou nehodu. Krátce nato jsem utrpěl ještě vážnější zranění, když mě na přechodu pro chodce srazilo auto. Našel jsem si práci a ztratil jsem chuť vrátit se do školy.

Zájem o náboženství

Časem jsme s Trinou začali žít spolu. Věřili jsme v Boha a chtěli jsme ho znát, ale měli jsme pocit, že církve jsou pokrytecké. Snažili jsme se tedy sami číst Bibli, ale nerozuměli jsme jí.

Jednou, když jsem byl v Portlandu v práci, si spolupracovníci dělali legraci z jistého muže, kterého jsem považoval za jednoho z nejpříjemnějších lidí, s jakými jsem se kdy setkal. Randy nesl posměšky klidně. Později týž den jsem se ho zeptal: „Je pravda, že jste kazatel, jak jsem slyšel?“

„Ano, jsem,“ řekl.

„U jakého náboženství?“ zeptal jsem se.

„Jsem svědek Jehovův.“

„A kdo jsou svědkové Jehovovi?“

„To myslíte vážně?“ zeptal se s výrazem údivu.

„Ano,“ řekl jsem, „kdo jsou svědkové Jehovovi? Měl bych to vědět?“

„Ano,“ řekl s úsměvem, „to byste měl. Co děláte o polední přestávce?“

To byl první z řady biblických rozhovorů, které jsme vedli při obědě. Jednou večer jsem o tom řekl Trině. „Se svědky Jehovovými nemluv!“ vykřikla. „Jsou divní! Ani to nejsou křesťané, vždyť neslaví Vánoce.“ A řekla mi mnoho dalších věcí, které o svědcích Jehovových slyšela.

„Někdo ti napovídal spoustu věcí, které prostě nejsou pravda,“ řekl jsem. Po delším rozhovoru jsem ji přesvědčil, že neslyšela celou pravdu. Začala mi tedy dávat pro Randyho otázky a já jsem jí nosil zpátky jednu jasnou biblickou odpověď za druhou. Nakonec Trina řekla: „Nikdy jsem nevěděla, že tohle všechno je v Bibli, ale stejně si myslím, že jsou divní. Jestli se s ním chceš dál bavit o Bibli, je to tvoje věc, ale mně to nevnucuj.“

Období tísně

Věřil jsem tomu, co jsem se z Bible dozvídal, ale měl jsem pocit, že podle toho nedokážu žít. Zdálo se, že se s Trinou stále víc hádáme. A tak jsme se s jedním přítelem rozhodli, že od svých dívek odejdeme a začneme nový život v Oklahomě. Zařídil jsem si v práci volno a s přítelem jsme si brzy našli byt v jednom městečku poblíž texaských hranic. Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, jak mi Trina chybí. Rozhodl jsem se však, že si to tak jako tak užiju.

Dozvěděl jsem se, že v Texasu se v hostincích smí nalévat lidem už od devatenácti let, a tak když přítel odjel někam na výlet, překročil jsem jednou večer hranice, abych se pobavil ve známém rokenrolovém baru. Pořádně jsem se opil, naboural jsem auto, a dostal jsem se do vězení. Časem jsem se mohl spojit s tátou a ten dosáhl toho, že mě propustili na záruku. Trina mě vzala zpátky a za to jsem byl velmi vděčný. Také jsem se vrátil do zaměstnání a obnovil jsem biblické rozhovory s Randym.

Získávám vládu nad svým životem

Od té doby, co jsem o svědcích Jehovových slyšel poprvé, uplynuly skoro dva roky. Rozhodl jsem se, že se studiu Bible budu věnovat víc. V tu dobu mi bylo dvacet a začaly mě trápit otázky související s tím, že jsem byl, jak jsem už uvedl, adoptován. Začal jsem tedy vážně hledat svou vlastní matku.

Zatelefonoval jsem do nemocnice na Aljašce, kde jsem se narodil, a zeptal jsem se, jak bych měl postupovat. Když jsem se to dozvěděl, opatřil jsem si kopii svého původního rodného listu a zjistil jsem, že moje matka se jmenovala Sandra Lee Hirschová, ale o otci tam žádný záznam nebyl. Když jsem se narodil, bylo Sandře teprve devatenáct, a tak jsem předpokládal, že byla jistě vyděšená — mladé děvče, které se dostalo do problémů a udělalo velmi těžké rozhodnutí. Na rodném listě však nebylo dost informací k tomu, abych svou matku mohl najít.

Časem jsem díky biblickému studiu s Randym došel k přesvědčení, že jsem našel pravé náboženství. Ale opakovaně se mi nedařilo přestat s tím znečišťujícím zvykem — s užíváním tabáku. (2. Korinťanům 7:1) Měl jsem pocit, že Jehova to se mnou už vzdal. Potom jeden svědek v sále Království řekl něco, co mi skutečně pomohlo. Zmínil se o tom, že je to Satan, kdo chce, abychom selhali, a že je smutné vidět někoho, kdo nezíská věčný život proto, že se vzdá. „Musíme uvrhnout svá břemena na Jehovu,“ řekl, „a úplně se na něho spolehnout, že nám v době těžkostí pomůže.“ (Žalm 55:22)

Právě to jsem potřeboval slyšet! Začal jsem uplatňovat to, co řekl, a často jsem Jehovu prosil o pomoc. Brzy jsem přestal užívat tabák, oženil jsem se s Trinou a studoval jsem Bibli pravidelně. Časem začala studovat i Trina. Symbolizoval jsem své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě 9. června 1991. Za necelé dva týdny se narodila naše první dcera, Breanna Jean.

Můj vztah k otci

S otcem jsme k sobě měli velmi blízko. Byl to velmi laskavý člověk, který mě vždy povzbudil, když jsem se cítil špatně, ale byl pevný, když jsem potřeboval ukáznění. A tak to pro mě byla rána, když jsem se začátkem roku 1991 dozvěděl, že má rakovinu plic v konečném stadiu. V té době už naši bydleli v Hamiltonu v Montaně. Často jsme tam cestovali, abychom tátu viděli a abychom podpořili maminku.

Mohli jsme tátovi dát knihu Končí vše dnešním životem? Slíbil, že si ji přečte, a řekl, že si dělá starosti o blaho své rodiny. Když jsem byl u něho naposled, řekl mi, jak je hrdý na to, že jsem jeho synem, a jak moc mě má rád. Pak se se slzami v očích obrátil k oknu. Než jsem odjel, několikrát jsme se objali. Táta přečetl z té knížky asi třetinu a 21. listopadu 1991 zemřel.

Po jeho smrti jsme se přestěhovali do města Moses Lake ve státě Washington a já jsem ještě víc toužil dozvědět se něco o své minulosti. Ale přesto, že jsem hledání věnoval mnoho času, nezanedbával jsem duchovní zájmy. Trina byla pokřtěna 5. června 1993 a o šest měsíců později se nám narodila druhá dcera, Sierra Lynn.

Jak jsem našel vlastní matku

Neustále jsem dotíral na aljašský právní systém. Psal jsem jeden dopis za druhým na všemožné úřady a také jsem si dělal vlastní výzkum pomocí počítače. Ale bezvýsledně. Pak jsem koncem roku 1995 šel na lékařskou prohlídku, při které se zjistilo, že mám nějakou srdeční anomálii. Bylo mi jen 29 let a lékař chtěl znát mou rodinnou anamnézu.

Napsal podrobnou, přesnou žádost a zdůraznil, že informace ve spisu o mé adopci by mohly být životně důležité pro můj zdravotní stav. Časem jsme dostali odpověď. Obsahovala rozhodnutí soudce, který prohlásil, že mé zdravotní důvody nepovažuje za natolik vážné, aby bylo třeba spis otevírat. Byl jsem zdrcen. Ale za několik týdnů přišel dopis od druhého soudce. Soud mi přístup k mému adopčnímu spisu umožnil.

Vlastní adopční spis jsem dostal začátkem ledna 1996. Tam jsem zjistil, ze kterého města a z jaké rodiny matka pochází. Ihned jsem na počítači vyhledal Sandřino jméno spolu se jménem jejího rodného města a našel jsem šest záznamů v telefonním seznamu. S Trinou jsme se rozhodli, že bude nejlepší, aby na ta čísla zatelefonovala ona. Když Trina telefonovala na třetí číslo, jistá žena řekla, že Sandra je její neteř, a dala Trině její telefonní číslo.

Telefonát a překvapení

Když Trina číslo vytočila, žena, která telefon zvedla, se odmítla představit. Nakonec Trina bez obalu řekla: „Můj manžel se narodil 1. srpna 1966 v Ketchikanu na Aljašce a já potřebuji vědět, zda jste ta osoba, kterou hledám.“ Dlouho bylo ticho. Pak žena třesoucím se hlasem Trinu požádala o její jméno a telefonní číslo a řekla, že jí zavolá. Nečekal jsem, že zavolá ihned, rozhodl jsem se tedy, že dojdu do obchodu pro nějaké věci.

Když jsem se vrátil, Trina telefonovala a měla oči zalité slzami. Podala mi sluchátko. S matkou jsme se pozdravili a chvíli vedli společenskou konverzaci. Do toho Trina naléhavě zašeptala: „Opravdu si tě chtěla nechat.“ Když matka začala vyprávět o sobě, bylo mi jí líto. „Chci ti poděkovat za to, že jsi mi dala život,“ řekl jsem. „Mám dobrý život a vždycky jsem měl všechno, co jsem potřeboval. Měl jsem dobré rodiče a hodně lásky a nyní mám báječnou ženu a dvě krásné dcery. Jsem moc šťastný.“

Začala plakat. Jak se hovor odvíjel, vyprávěla, že byla znásilněna, otěhotněla a byla pod tlakem, aby se mě vzdala; řekla mi, že se pak vdala a za nějaký čas, když se v nemocnici zotavovala po operaci, její malá dcerka a její matka zahynuly při požáru. V tu dobu se prý domnívala, že Bůh jí vzal její milované, aby ji potrestal za to, že se vzdala svého syna. „Ne,“ odpověděl jsem ihned, „takhle Bůh nejedná!“ Řekla mi, že teď to ví také, protože po této tragédii začala „hledat biblickou pravdu“ a nyní „Bibli studuje“.

Pomyslel jsem si: ‚To nemůže být pravda‘ a zeptal jsem se: „A s kým jsi začala studovat?“ Nastalo dlouhé ticho a pak řekla: „Se svědky Jehovovými.“ Tak mě to rozrušilo, že jsem nemohl mluvit. Nakonec jsem ze sebe dostal: „Já jsem taky svědek.“ Když jsem jí to zopakoval jasněji, byla radostí bez sebe. Bylo to úžasné!

Matka se stala svědkem v roce 1975, nějaký čas po smrti své dcerky. Když její manžel začal dělat duchovní pokroky, řekla mu o mně. Uklidnil ji a řekl jí, že mě budou hledat. Ale zanedlouho zahynul při autonehodě a matka zůstala sama se třemi malými dětmi. Několik večerů jsme si pak celé hodiny povídali. Nakonec jsme se rozhodli, že se druhý týden v únoru 1996 setkáme ve Phoenixu v Arizoně. Matka měla už tak v plánu, že tam ještě s jednou křesťanskou sestrou pojede.

Památné shledání

Na tento výlet jsme s sebou děti nevzali. Když jsem vystoupil z letadla, uviděl jsem svou matku a konečně jsem ji mohl obejmout. Když jsme se objímali, řekla, že na tohle čekala 29 let, a objímala mě dlouho. Byla to krásná návštěva. Ukazovali jsme si fotografie a vyprávěli si zážitky, ale vrcholem všeho bylo to, že jsem mohl vedle své matky sedět v sále Království ve Phoenixu! Společně jsme naslouchali na shromáždění, a když jsme zpívali písně Království, stáli jsme vedle sebe. Byl to báječný pocit, na který nikdy nezapomenu.

V dubnu 1996 přijela z Iowy na návštěvu moje sestra Laura. Bylo krásné těšit se z vřelého křesťanského společenství s ní. Také jsem telefonicky mluvil se svými dvěma nově nalezenými bratry. Být spolu se svou rodinou je báječné, ale být sjednoceni v lásce v Jehovově organizaci je darem, který může dát jen náš velký Bůh, Jehova. (Vyprávěl Dana Folz.)

[Obrázek na straně 23]

Se svou vlastní matkou