Slib, který jsem se rozhodl dodržet

VYPRÁVÍ MARIAN CIBULSKI

V ÚNORU 1945 jsem byl dvacetiletým vojákem sovětské armády, která hnala Němce stovky kilometrů zpět do jejich vlasti. Denně jsem viděl hrůzy války a všude kolem sebe umírající kamarády. Dostali jsme se do blízkosti tehdejší německé Breslau, dnešní polské Wrocławi. Unavený vražděním a strádáním jsem zde jednoho večera slíbil Bohu, že když mi umožní vrátit se v pořádku domů, zasvětím svůj život tomu, abych činil jeho vůli.

Po třech měsících bylo Německo poraženo. V prosinci 1945 jsem byl propuštěn z armády a dovlekl jsem se do Rogizna, vesnice blízko Lvova (nyní Lviva) na Ukrajině, kde se narodil můj otec. Následující dopoledne jsem potkal jednoho ze svědků Jehovových a dostal jsem svědectví o Božím Království. Něco jsem již sice z Bible znal, a dokonce jsem i četl nějakou literaturu svědků, ale nyní to zasáhlo mé srdce. Uvědomil jsem si, že toto setkání souviselo s mým slibem.

Jednám podle svého slibu

Brzy jsem začal pracovat jako učitel na základní škole. Za necelé dva roky jsem však byl propuštěn, když vedoucí okresní školské správy rozhodl, že děti musí dostat ateistickou výchovu. Přibližně ve stejnou dobu, v květnu 1947, jsem se začal se svědky Jehovovými podílet na veřejné kazatelské službě. Svědkové mě vybídli, abych se přestěhoval na jih do města Borislav, kde jsem rychle našel práci jako elektrikář.

V Borislavi jsem se setkal s lidmi, kteří se stali svědky ve třicátých letech. Měli mnoho biblických publikací včetně série knih Studie Písem a většiny knih, které napsal Joseph F. Rutherford, bývalý prezident Watch Tower Society, a já je ve velké míře četl. Četl jsem také stará čísla časopisů Strážná věž a Zlatý věk (nyní Probuďte se!), jež měli někteří svědkové. Nejvíc na mě však zapůsobila sbírka dopisů od německých svědků odsouzených za Hitlerova režimu ke smrti. Tyto dopisy byly přeloženy do polštiny, vytištěny na cyklostylu a svázány do brožury. Když jsem si později vzpomenul na ryzost německých bratrů, dávalo mi to sílu, abych vytrval ve zkouškách.

Nakonec jsem byl v roce 1949 pokřtěn v jednom jezeru u Borislavi a tím jsem svůj slib sloužit Bohu, který jsem dal na bitevní frontě, formálně stvrdil. Ale nyní byl tento slib založen na přesném poznání.

Začínají zkoušky

Brzy jsem byl propuštěn z práce. A tak jsem se v únoru 1950 odstěhoval do blízkého města Stryj, kde jsem si opět našel práci jako elektrikář. Křesťanští bratři mě vřele přijali, a byl jsem dokonce vyzván, abych měl proslov při Slavnosti na památku smrti Ježíše Krista, která se konala za několik týdnů.

Pobouření a hrozby proti svědkům v tu dobu vzrostly. Sledovala nás KGB — Výbor státní bezpečnosti. Museli jsme tedy být opatrní a připravení na případné zatčení a výslechy. Na shromáždění jsme zpívali písně Království a to nám pomáhalo, abychom zůstali duchovně silní.

Dne 3. července 1950 jsem byl požádán, abych podepsal Stockholmskou výzvu — výzvu proti nukleárnímu zbrojení, kterou údajně podepsalo více než 273 milionů lidí, převážně občanů komunistických zemí. Když jsem to odmítl s odůvodněním, že jsem politicky neutrální, byl jsem z práce opět propuštěn. Po této události jsem byl zatčen, souzen a odsouzen na dvacet pět let vězení v pracovním táboře.

Od jednoho tábora ke druhému

V prosinci 1950 byli mnozí z nás, odsouzených svědků, naloženi do vagónu pro dobytek a posláni do oblasti vzdálené asi tři tisíce kilometrů, která leží v blízkosti severního Uralu, jenž částečně odděluje asijskou část Ruska od evropské části. Byl jsem zde vězněn v mnoha různých táborech. Všude to bylo stejné — tvrdá práce a málo jídla. Dva nebo tři měsíce stačily k tomu, aby se z mladého a zdravého člověka stala žijící mrtvola. Mnozí zemřeli. Neodvážili jsme se snít o tom, že to přežijeme, zvláště ne ti z nás, kdo měli tak dlouhý trest.

Ten rok jsem neměl žádnou biblickou literaturu a žádný kontakt se svědky, a tak to pro mě bylo nesmírně těžké. Izolace pro mě byla doslovným mučením. Duchovně mě však posilovalo, když někteří z vězňů naslouchali tomu, co jsem říkal o Božím Království. Moje upřímné modlitby byly nakonec vyslyšeny a byl jsem přeložen asi dva tisíce kilometrů na jihovýchod do velkého komplexu táborů u nově založeného města Angarsk na východní Sibiři. Stavěla se zde velká chemická továrna a většinu práce dělali vězňové.

Byl jsem přidělen do tábora číslo 13, který ležel v blízkosti stavby. Ihned jsem zde potkal svědky, kteří mi dali nejnovější číslo Strážné věže a Informátora, jak se tehdy říkalo Naší službě Království. Byla to duchovní hostina! Odkud to všechno ale přicházelo?

V dubnu 1951 byly tisíce svědků z Ukrajiny vypovězeny do vyhnanství na Sibiři a mnozí z nich přišli do oblasti nedaleko Angarska. Tito bratři si opatřili výtisky Strážné věže a dalších publikací, které tajně rozmnožovali a pašovali do táborů. Dokonce se nám podařilo získat Bibli. Rozdělili jsme ji na díly a ty jsme si mezi sebou předávali. V případě prohlídky bychom totiž přišli jen o jednu část Bible. V táboře dokonce probíhalo studium Strážné věže a škola teokratické služby!

Koncem roku 1952 jsem byl přeložen do tábora číslo 8. V malé místnosti, kde měli vězňové své osobní věci, jsme v březnu následujícího roku oslavili Památnou slavnost. Bylo nás tam pouze dvanáct — tři svědkové a devět zájemců. Vězeňští dozorci to ale nějak odhalili a já jsem byl vykázán do trestního tábora číslo 12, protože podle nich jsem byl „zákeřný agitátor“. V tomto táboře již bylo pět svědků, kteří byli také potrestáni za to, že kázali. Zde jsme museli pouhými krumpáči a lopatami kopat obrovskou jámu pro základy.

Mnozí z vězňů v táboře číslo 12 byli ti nejhorší zločinci. Úředníci si mysleli, že nás bude demoralizovat, když nás dají k nim. Mluvili jsme však s nimi o Božím Království a v barácích jsme zpívali písně Království. Potom, co jsme jednou přestali zpívat, přistoupil táborový vůdce těchto vězňů k jednomu svědkovi a řekl: „Jestli se vás někdo dotkne, urazím mu hlavu!“ Někteří vězňové se dokonce naučili naše melodie Království a zpívali je s námi!

V polovině roku 1953 bylo mnoho svědků z jiných táborů přemístěno do tábora číslo 1. Nejdříve jich tam bylo čtyřicet osm, ale za necelé tři roky se tento počet zvýšil na šedesát čtyři. Ano, šestnáct lidí tehdy přijalo biblickou pravdu a byli pokřtěni! Úředníci v táboře sice vždy sledovali každou známku náboženské činnosti, ale dařilo se nám konat shromáždění a také křty v táborové budově ke koupání, protože správce této budovy byl svědek.

Svoboda a rodina

V roce 1956 byla většina svědků propuštěna z táborů, a tito poslové dobré zprávy tak byli rozptýleni do všech koutů obrovského území Sovětského svazu. Můj rozsudek na dvacet pět let byl zkrácen nejdříve na deset let a nakonec na šest let a šest měsíců. A tak v únoru 1957 jsem byl na svobodě i já!

Nejdříve jsem odešel do Birjusinska, sibiřského města, které leží asi šest set kilometrů od Angarska. Do této oblasti bylo deportováno mnoho ukrajinských svědků a mě potěšilo, že jsem jim mohl vyprávět své zkušenosti a že jsem se mohl dozvědět zprávy o svědcích, které jsem znal já i oni. Odtud jsem se odstěhoval do Borislavi na Ukrajině, kde žila sestra jménem Eugenia Bachinskaja. Propustili ji z vězení o rok dříve než mě.

Eugenia byla statečná sestra, která byla v roce 1950 odsouzena za svou kazatelskou činnost k trestu smrti. Po osmnácti dnech v cele smrti však byl její rozsudek změněn na dvacet pět let vězení ve zvláštním táboře. Když jsem se koncem roku 1957 vrátil na Ukrajinu, vzali jsme se. Po svatbě jsme se chtěli usadit v Borislavi, kde jsem byl před devíti roky pokřtěn. Místo toho jsem dostal čtyřicet osm hodin na to, abych opustil Ukrajinu!

Odstěhoval jsem se na Kavkaz v jižní části Ruska a později tam za mnou přišla i Eugenia. Asi šest měsíců jsme zde bydleli v malé kůlně a potom jsme odešli do Birjusinska, kde jsme se připojili k vypovězeným křesťanským bratrům a sestrám. V Birjusinsku bylo asi pět set svědků a pět sborů, a já jsem byl jmenován předsedajícím dozorcem jednoho z nich. V roce 1959 se narodila naše první dcera Oxana a za rok po ní Marianna. Od útlého dětství byly obě vždy na shromáždění a vyrůstaly v duchovním rytmu sborové aktivity na Sibiři.

Ve srovnání s tvrdými omezeními našeho díla na Ukrajině byly úřady na Sibiři k naší sborové činnosti relativně tolerantní. Nicméně i tak nebylo snadné, aby se sešel celý sbor. Takovou možnost sejít se ve velkém počtu poskytovaly pohřby. Při těchto příležitostech proneslo několik bratrů poučný biblický proslov. Když se však úředníci dověděli o tom, co se děje, podnikli určité kroky. Při jedné příležitosti například zastavili pohřební průvod, rakev násilím odnesli na hřbitov a uložili do země.

Zpět na Ukrajině

V roce 1965 jsme se vrátili na Ukrajinu a usadili se v Kremenčugu. V tomto městě, které leží skoro osm set kilometrů východně od Borislavi, bylo pouze dvanáct svědků. Žili jsme zde asi pět let; většinu té doby jsem sloužil sborům jako cestující dozorce. V roce 1969, kdy našim dcerám bylo devět a deset let, nás bratři požádali, abychom se přestěhovali na jih do malého města Moločansk a pomohli místním svědkům.

V Moločansku mě KGB předvolala k jednání, které trvalo několik hodin. Byl jsem předvolán šestkrát! Při každém z nich mi slibovali skvělou budoucnost, jestliže spojení s „jehovisty“ přeruším. KGB nakonec došla trpělivost a tak jsem byl ještě s jedním svědkem odsouzen k ročnímu vězení.

V roce 1973 jsem si odpykal trest a potom jsem se s rodinou přestěhoval do malé vesnice blízko Kremenčugu. V našem domě se tajně konala křesťanská shromáždění a v roce 1974 také Slavnost na památku Kristovy smrti. Následující ráno byl náš dům prohledán a já jsem byl zatčen.

Soud, pracovní tábor a vyhnanství

Můj soudní proces nebyl veřejný a zúčastnit se mohli pouze pozvaní. A to byla smetánka společnosti — přední političtí činitelé a představitelé města. Rozhodl jsem se, že si nevezmu právního zástupce, a dostal jsem čtyřicet pět minut na to, abych přednesl svou obhajobu. Den před soudním procesem Eugenia a naše dcery poklekly a modlily se — ne o to, abych dostal mírný trest nebo milost, ale pouze o to, abych vydal působivé svědectví o Království a o Jehovově svatém jménu.

Při přelíčení soudce přečetl několik úseků z časopisů Strážná věž a Probuďte se! Přítomní však reagovali jinak, než soudce předpokládal. Když lidé slyšeli, že současný ničemný svět bude zničen v Armagedonu a na zemi bude vládnout Boží Království, byli zmateni, protože nevěděli, čemu mají věřit. Soudce si svou chybu brzy uvědomil a chtěl ji napravit tím, že mě v závěru mé obhajoby stále přerušoval. Nicméně tím, že soudce četl přímo z našich publikací, pomohl vydat velmi pěkné svědectví, a moje srdce překypovalo vděčností. Byl jsem však odsouzen k pěti letům nucených prací ve vyhnanství.

Následujících pět let jsem strávil mezi ostřílenými zločinci v pracovním táboře Jodva daleko na severu v Komiské autonomní sovětské socialistické republice. Během té doby jsem měl mnoho příležitostí vydat svědectví o Království asi dvanácti stům vězňů a také vedení tábora. Po svém propuštění v roce 1979 jsem byl vypovězen do Vorkuty, která leží za polárním kruhem. Brzy potom, co jsem tam našel zaměstnání a bydlení, se za mnou přistěhovala moje rodina.

Vorkuta je známa tím, že byla postavena za cenu života mnoha vězňů včetně mnoha svědků, kteří zde byli v předchozích desetiletích vězněni. Dnes je to běžné město a pracovní tábory již nejsou nikde vidět. V trvale zmrzlé půdě ve městě a kolem něj však leží těla nesčetných mučedníků, kteří položili svůj život ke chvále Jehovy.

Radost z náboženské svobody

V roce 1989 jsme z Vorkuty cestovali do Polska, abychom se zúčastnili dvou mezinárodních sjezdů svědků Jehovových. Když jsme ve Varšavě a v Katovicích viděli tisíce našich křesťanských bratrů a sester a mohli se těšit z radostného společenství bez obav ze zatčení, nestyděli jsme se za slzy radosti. Sen se stal skutečností. Do Vorkuty jsme se vrátili s ještě pevnějším rozhodnutím sloužit zájmům Království.

Drsné podnebí za polárním kruhem však narušilo Eugeniino zdraví. O něco později toho roku jsme se odstěhovali zpět do Kremenčugu a radujeme se, že nyní můžeme sloužit Jehovovi svobodněji. Oba naši zeťové jsou zde na Ukrajině sborovými staršími. Ačkoli naše dcery vychovávají děti, jsou průkopnice, jak se říká těm, kdo slouží celým časem.

Čas od času si ještě vzpomenu na bitevní frontu v roce 1945 a na slib, který jsem před více než půl stoletím dal. Abych tento slib dokázal dodržet, poskytl mi Jehova přesné poznání, to poznání, které umožnilo milionům dalších lidí, aby dali stejný slib — sloužit Jehovovi věčně.

[Mapa a obrázek na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

RUSKO

Vorkuta

Lviv

Borislav

UKRAJINA

Kremenčug

Moločansk

Kavkaz

Birjusinsk

Angarsk

S našimi dvěma dcerami, jejich manžely a čtyřmi dětmi

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.