I TY MŮŽEŠ MÍT TUTO NADĚJI

21, 22. a) Co svědkové Jehovovi vždy s radostí dělají? b) Jakou mají naději pro blízkou budoucnost?

²¹ Taková je tedy naděje, z níž se nyní těší přes 2 000 000 křesťanských svědků Jehovových ve více než 200 zemích. V jejich myslích a srdcích je velmi živá, takže stále s radostí poskytují druhým ‚důvod pro naději, která je v nich‘. — 1. Petra 3:15.

²² Světové události, které se ve splnění biblických proroctví odehrávají od roku 1914, ukazují, že nyní žijeme v „čase konce“ a že je blízko dosud nebývalý „čas tísně“. (Dan. 12:1–4; Mat. 24:3–21) Ostatek „vyvolených“ a „velký zástup“ jejich druhů dostal slib, že přežijí toto „velké soužení“. (Mat. 24:22; Zjev. 7:9, 10, 14) Potom se splní jejich individuální naděje týkající se milénia. Věříš tomu? „Ať vás Bůh, který dává naději, naplní vší radostí a pokojem, tím, že věříte, abyste. . . měli hojnost naděje.“ — Řím. 15:13.

Žalmy

Kde jsou tvé oči?

BOŽÍ služebníci často čelí problémům a zkouškám. V takovém případě je nutná pomoc Nejvyššího. Prosíš tehdy Jehovu Boha vážně o pomoc a vzhlížíš k němu o vedení?

Povzbuzení k tomu můžeme načerpat z Žalmu 123. Čteme: „K tobě jsem pozvedl oči, ty, který bydlíš v nebesích.“ (Žalm 123:1) Jelikož všemohoucí Bůh sídlí v nejvyšších nebesích, bylo by pouze přirozené, aby žalmista mluvil s pozvednutýma očima, když žádá stvořitele o přízeň. Aby zdůraznil důvod, proč vzhlíží k Jehovovi, pokračuje: „Hle, jako oči sluhů jsou upřeny na ruku jejich pána, jako oči služky na ruku její paní, tak jsou naše oči upřeny na Jehovu, našeho Boha, dokud nám neprojeví přízeň. Projev nám přízeň, Jehovo, projev nám přízeň, neboť jsme přesyceni pohrdáním. Přesycena je naše duše posměchem bezstarostných, pohrdáním od nadutých.“ — Žalm 123:2–4.

Sluhové a služky bedlivě pozorují ruce svých pánů a paní, aby poznali, jaké je jejich přání nebo vůle. Ruce pánů a paní mohou rovněž poskytnout životní potřeby a ochranu služebníkům. Podobně se Boží otroci dívají na Boha, chtějí znát jeho vůli a žádají o jeho ochranu, přízeň a požehnání.

Žalmistovi a jeho druhům se posmívali. Pro ponižující způsob, s jakým se na ně dívali jejich nepřátelé, bylo nejvýše vhodné, aby žádali Jehovu o projevení přízně. Pohrdání, jímž byli zahrnuti, nebylo jen občasné, ale každodenní. Bylo přesycující. „Nadutí“, kteří za ně byli odpovědni, byli „bezstarostní“, to znamená, že se cítili bezpeční.

Takové okolnosti existovaly, když byly jeruzalémské hradby za Nehemiášova řízení opět budovány. Bible se zmiňuje o tom, co nepřátelé tehdy říkali: „A stalo se, že jakmile Sanballat uslyšel, že opět stavíme zeď, rozzlobil se a velmi se urazil a stále se Židům posmíval. A začal říkat před svými bratry a před samařskými