Poznámka pod čarou
a Již v roce 383 n. l., kdy Eusebius Jeroným začal překládat „Vulgátu“, překlad Bible z původních jazyků do latiny, popularizoval mezi křesťany, kteří mluvili a četli latinsky, služební označení. Počínaje Matoušem 20:26 používal latinského podstatného jména minister, počínaje Lukášem 10:40 latinského podstatného jména ministerium (služba) a počínaje Matoušem 4:11 latinského slovesa ministrare (sloužit).
Latina byla tehdy mezinárodní diplomatickou řečí západního světa. V roce 1378, kdy došlo k „velkému západnímu schizmatu“, při němž šlo o papežský úřad, vydal John Wycliffe svůj překlad Nového zákona (Křesťanských řeckých písem). „Wycliffe překládal přímo z latinské Vulgáty, protože se domníval, že není kompetentní použít jako podkladu hebrejských a řeckých originálů. Jeho překlad je téměř doslovný a jednoduchý, ale strnulý a poplatný latině, i když méně než mnohé jiné Wycliffovy spisy.“ („Cyclopaedia“ od M’Clintocka a Stronga, svazek X, strana 1043, sloupec 1 pod heslem „Wycliffe“). Wycliffe tedy již ve 14. století použil slova „minister“. O Williamu Tyndalovi se říká, že „jej značnou měrou používal ve svém překladu z původních jazyků“. V Římanům 13:4 Wycliffův překlad zní: „On je Boží služebník.“ V Římanům 11:13 je řečeno: „Budu ctít svou službu.“ — „Oxford — At the Clarendon Press“.