„Především mějte vřelou lásku k sobě navzájem“
1, 2. Kterou vlastnost bychom měli podle slov inspirovaného apoštola Petra rozvíjet především, jestliže bychom chtěli žít v Božím novém pořádku?
VZHLEDEM k tomu, že se nyní ‚přiblížil konec všech věcí‘, kterou vynikající vlastnost by měli rozvíjet všichni, kteří by chtěli žít v nadcházejícím novém pořádku? V 1. Petrově 4:8–10 inspirovaný apoštol píše:
2 „Především mějte vřelou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Buďte pohostinní k sobě navzájem bez reptání. Podle toho, jak kdo obdržel dar, používejte jej tak, abyste si navzájem sloužili jako znamenití správci Boží nezasloužené dobrotivosti, která je vyjádřena rozmanitým způsobem.“
3, 4. O co bychom se již dnes měli zajímat, protože jistě víme, že to bude existovat v novém pořádku?
3 Nemůžeme vědět, zda v Božím novém pořádku ještě budou auta, televizory, stereofonní zařízení a podobné věci. Víme však zcela jistě, že v tomto novém pořádku bude něco, s čím máme dnes denně co dělat. Co to je?
4 Lidé; lidé, kteří milují spravedlnost stejně jako my. Měly by se tedy středem našich zájmů a našeho života stát užitkové předměty a zařízení, která existují v přítomném pořádku, ale o nichž nevíme, zda později ještě budou? Nebylo by lepší a rozumnější, kdybychom svým hlavním zájmem učinili lidi a kdybychom se učili mít pravou radost z toho, že můžeme dělat něco pro druhé? Život v nadcházejícím novém pořádku nám jistě poskytne množství příležitostí, abychom si ‚vzájemně sloužili‘ v lásce. Jestliže nám to již dnes působí pravou radost a uspokojení, to znamená, jestliže již dnes rádi sloužíme druhým, jsme-li ochotni pomáhat, ochotni udělat něco, co přispívá k blahu druhých, a jsme-li ohleduplní a pohostinní, pak jsme na nejlepší cestě k úspěšnému životu v Božím novém pořádku.
5. a) Co způsobí ‚vřelá láska‘ a proč je to důležité? b) Co může být řečeno o biblických textech na konci tohoto odstavce?
5 K tomu všemu je nutné, abychom měli, jak říká apoštol, „vřelou“ nebo podle jiných překladů „účinnou“ nebo „vytrvalou“ lásku (Žilka; Sýkora). I původní řecké slovo, překládané výrazem „vřelý“, znamená doslovně „roztažený“. Naše láska tedy nesmí být jednostranná, nesmí se omezovat pouze na to, že bychom dělali jen to, co podle svého názoru musíme dělat nebo co nám nepůsobí žádné nepříjemnosti, a nesmí se také omezovat jen na několik málo osob, jimž dáváme přednost. Musí se rozšířit, aby pojala co největší počet, a má se také projevovat intenzivně. Pouze taková láska nám umožní, abychom zůstali v živé jednotě se svými bratry za nejrůznějších okolností, i za takových, jež by mohly vyvolat napětí v našich vztazích a vést nás ke kritickému postoji, k odhalování nedokonalostí a chyb našich bratrů, což by vedlo k rozporům. ‚Vřelá láska‘ se však ‚roztáhne‘ a bude účinná i za takových okolností. (Srovnej Přísloví 10:12; Kolos. 3:12–14.)
6, 7. a) Jakými otázkami bychom mohli zjistit, zda máme skutečně vřelou lásku? b) Jak dalece taková láska „přikrývá množství hříchů“? Proč to bude nutné také po „velkém soužení“?
6 Máme již dnes takovou lásku? Přikrývá naše láska chyby našich bratrů, s nimiž obvykle trávíme jen několik hodin týdně? Nebo máme sklon zlobit se a rozčilovat se nad nimi? Některým připadá obtížné vycházet s druhými a připouštějí, že z rozdílného mínění vzniká chladná atmosféra. Jestliže je však pro někoho již dnes obtížné vycházet se svými bratry jen několik hodin v týdnu, co bude dělat, jestliže přežije do Božího nového pořádku a bude obklopen svými bratry ze všech stran, každý den a po celý den?
7 ‚Vřelá láska‘ nepřipouští, abychom přemýšleli o tom, co nás urazilo, a abychom na to pěstovali vzpomínky, takže by v nás vznikla hořkost proti určitým osobám; nepřipouští, abychom pěstovali takové nemilé myšlenky, místo abychom je potlačovali. ‚Vřelá láska‘ nás vede k tomu, abychom ze srdce a z mysli vymýtili takové myšlenky nebo abychom něco podnikli ke zlepšení vztahů; taková láska ‚přikryje množství hříchů‘. Vede nás k tomu, abychom těm, kterým hrozí nebezpečí, že zeslábnou nebo sejdou na scestí, raději nabídli pomoc, místo abychom je kritizovali nebo o nich tlachali. (Jak. 5:20) V nadcházejícím novém pořádku nezmizí hříchy se země přes noc, a proto musíme mít takovou vřelou lásku, abychom si zachovali dobrý vztah k Jehovovi Bohu, jenž je láska, a k jeho Synu, kterého jeho vřelá láska přiměla, aby se vzdal svého života ve prospěch hříšníků. — Řím. 5:6–8.
8. a) K čemu nás dále nabádá Petr, čímž můžeme rovněž vyjádřit vřelou lásku? b) Jak dalece nám to pomáhá připravovat se na Boží nový pořádek?
8 Takovou lásku můžeme také projevit svou pohostinností. „Buďte pohostinní k sobě navzájem.“ „Mějte své domy pro sebe navzájem otevřené a nevyvolávejte v nikom pocit, že je nevítaný.“ (1. Petra 4:9, Menge; Zink) Ano, všechno, co děláme v tomto ohledu, mělo by se dít bez stěžování, protože Bůh miluje pouze „radostného dárce“. (2. Kor. 9:7) V počátečním období po „velkém soužení“ budeme se možná muset dělit s druhými o mnohé ze svých hmotných věcí. Každý sklon k nedostatku štědrosti nebo k lakotě by nám pak působil velké těžkosti. Jestliže naproti tomu projevujeme stejného ducha jako křesťané v Jeruzalémě, kteří otevřeli své domovy svým novým bratrům z řad tří tisíc nově pokřtěných učedníků a poskytli jim přístřeší a potravu, potom se připravujeme na život v Božím novém pořádku. (Skutky 2:46; 4:32–35) Apoštol Pavel nás nabádal slovy: „Se svatými se dělte podle jejich potřeb. Jděte cestou pohostinnosti.“ — Řím. 12:13.
ZNAMENITÍ SPRÁVCI BOŽÍCH DARŮ
9. Jak dostal každý v křesťanském sboru nějaký „dar“ a co by s ním měl dělat?
9 „Podle toho, jak kdo obdržel dar, používejte jej tak, abyste si navzájem sloužili.“ Tak jednáme „jako znamenití správci Boží nezasloužené dobrotivosti, která je vyjádřena rozmanitým způsobem.“ (1. Petra 4:10) Ve skutečnosti není mezi námi nikdo, kdo by neměl vůbec nic, čím by mohl posloužit svým bratrům. Každý, kdo se připojuje k Boží teokratické organizaci, dostává nějaký dar. Každý má nějakou práci, každý má určité služební úkoly nebo povinnosti, které má plnit. Nejsme všichni jako ‚z jedné formy‘; nemáme všichni stejnou osobnost, stejné nadání a schopnosti, stejné síly, stejné poznání nebo stejné prostředky. Ale to, co máme, dostali jsme v podstatě od Boha. (Řím. 12:6–8; 1. Kor. 4:7) Jsme si toho vědomi, a proto nenecháme své „dary“ ležet ladem. Nenecháme je skryté jako nějaký poklad. (Mat. 25:14–30) Musíme je používat, uplatňovat je a sloužit jimi druhým.
10. Co to pro nás znamená, že máme být ‚správci Boží nezasloužené dobrotivosti‘?
10 Skutečnost, že jsme označováni jako „správci Boží nezasloužené dobrotivosti“ ukazuje, že „dar“ je nám svěřen. Přijetím takového daru se příjemce zavazuje vůči dárci, Jehovovi Bohu. V biblických dobách pán domu dosazoval „správce“ nebo hospodáře proto, aby se staral o jednotlivé členy domácnosti. Měl jim ochotně pomáhat. Správce povzbuzoval své spoluslužebníky, aby věrně plnili své povinnosti. Nepoctil nás Bůh přednostmi, příležitostmi, úkoly či povinnostmi? Prokázal nám tak nezaslouženou dobrotivost a my bychom měli této nezasloužené dobrotivosti neboli přízně využít k tomu, abychom konali jeho vůli a splnili účel, proč nám byla prokázána tato dobrotivost a přízeň. (Srovnej Lukáše 12:42–44.)
11. Jak je „rozmanitým způsobem“ vyjádřena Boží nezasloužená dobrotivost, jejímiž jsme správci, a platí to také pro starší?
11 Ve své moudrosti se Bůh postaral o to, aby pod vedením téhož ducha byly „rozmanité služby“ a „rozmanitá působení, a přece je to týž Bůh, který vyvolává všechna působení ve všech“. Bůh nám může svým duchem pomáhat, abychom to, co máme, používali nebo dále rozvíjeli „k užitečnému účelu“. (1. Kor. 12:4–7) Ačkoli všichni starší musí plnit určité základní předpoklady jako Boží „správci“ (Tit. 1:7), mají také své zvláštní druhy síly a schopností. Někteří se snad vyznačují zvláště svou schopností vyučovat s podia, zatímco jiní umějí spíše vyučovat v malém kruhu, to znamená, že spíše mohou pomáhat jednotlivým členům sboru nebo rodinám, jež mají problémy; navštěvují je doma a mluví s nimi osobně. — Skut. 20:20.
12. a) Jak lze pozorovat podobnou rozmanitost mezi všemi členy sboru, kteří používají své ‚dary‘, aby si sloužili navzájem? b) Co lze říci k textu Římanům 12:6–8?
12 Podobně i členové sboru všeobecně mají rozmanité dary, jichž mohou používat, aby si sloužili navzájem. Všichni se mohou podílet na shromážděních a všichni jsou obohacováni rozmanitostí výroků, v nichž se projevují různé schopnosti. Při kázání dobrého poselství o království se snad někteří vyznačují tím, že snadno vyhledávají biblické verše, začínají rozhovor nebo překonávají námitky. Jiní snad mají zvláštní schopnost zahajovat a vést domácí biblická studia. Opět jiní snad zvláště dobře umějí jednat s těmi, kteří nově přicházejí na shromáždění, takže se noví ihned cítí dobře. Někdo snad umí zvláště dobře jednat s mladými nebo s dětmi, jež si také musí povšimnout, že jsou vítány a že si zaslouží pozornosti. Jiný snad naproti tomu může vykonat dobré služby, je-li nutno navštívit členy sboru, kteří snad jsou nemocní nebo sklíčení; může je snad povzbudit a posílit ve víře v Jehovovu dobrotivost. Pavel napsal křesťanům v Římě o darech, které jim Bůh dal, slova: „Protože tedy máme dary, které se liší podle nezasloužené dobrotivosti, jež nám byla dána, buď proroctví, pak prorokujeme podle víry, jež nám byla udělena; nebo služební úřad, pak se věnujeme tomuto služebnímu úřadu; nebo kdo učí, ať se věnuje svému učení; nebo kdo napomíná, ať se věnuje svému napomínání; kdo rozděluje, ať to činí velkoryse, kdo předsedá, ať to činí se skutečnou vážností; kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s veselostí.“ — Řím. 12:6–8.
13. Jak by měla rozmanitost, jíž je vyjádřena Boží nezasloužená dobrotivost, působit povzbudivě, proč by neměla vyvolávat sebeuspokojení a jak by měla působit na sbor?
13 Všichni se tedy můžeme stále snažit, abychom se zlepšovali; můžeme se také učit z příkladu druhých, ale nemusíme se cítit sklíčeni, neumíme-li to, co umí někdo jiný. Všichni můžeme dostat ‚Boží nezaslouženou dobrotivost, která je vyjádřena rozmanitým způsobem‘, a z toho, co dostáváme, můžeme dávat. Jestliže každý dává z toho, co má, pak je sbor duchovně obohacován rozmanitostí darů a podobá se zdravému tělu, jehož všechny údy harmonicky společně působí k blahu celého těla. (Srovnej Římanům 12:3–5.) Takové nesobecké dávání ve prospěch druhých nepřestane ani v době, až Jehova Bůh převede svůj lid přes „velké soužení“ do svého nového světa.
MLUVIT A SLOUŽIT K BOŽÍ SLÁVĚ
14. Kterého „daru“, který nám umožňuje, abychom si ‚sloužili navzájem‘, bychom si měli obzvláště vážit a k čemu by nás to mělo vést?
14 Všichni bychom si jistě měli přát, abychom naplňovali srdce a mysl pravdami z Božího inspirovaného Slova tím, že je pilně studujeme. Potom budeme mít v každé době něco skutečně cenného, duchovní majetek, z něhož můžeme dávat druhým a který je daleko cennější než nejvzácnější drahokamy nebo zlato a stříbro, protože přináší podivuhodná požehnání. (Přísloví 2:1–6; 3:13–18) Takové přání by měli mít zvláště muži, kteří mají přednost sloužit jako starší ve sborech. Měli by zvláště pamatovat na to, aby se řídili radou apoštola Petra:
15, 16. Jak můžeme podle nabádavých slov Petrových a Pavlových mluvit tak, jako by to byla „svatá prohlášení Boží“?
15 „Mluví-li někdo, ať mluví, jako by to byla svatá prohlášení Boží; slouží-li někdo, ať slouží jako závislý na síle, kterou poskytuje Bůh, tak aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista. Jeho je sláva a moc po celou věčnost. Amen.“ — 1. Petra 4:11.
16 Nyní, tak krátce před koncem starého pořádku, je důležitější než kdy dříve, abychom mluvili s přesvědčením a vírou. Mluvíš takovým způsobem, když máš přednost mluvit před celým sborem nebo když mluvíš se svými bratry o biblických myšlenkách? Jsi jako Pavel, který „nepřišel s výstřední řečí nebo [lidskou] moudrostí“, ale který mluvil a kázal „v projevu [Božího] ducha a moci“ což působilo, že víra jeho posluchačů pak nespočívala na lidské moudrosti, ale na Boží moci? (1. Kor. 2:1, 4, 5) To budeme moci činit nikoli na základě osobní obratnosti nebo líbivého způsobu mluvy, ale pouze na základě dobře odůvodněného poznání Božího slova a jeho zásad a s plným uvědoměním, že musíme svědomitě zastupovat toto Slovo a s úctou se jej držet.
17. Proč by měli zvláště starší dbát tohoto napomenutí, když stojíme na prahu nového pořádku?
17 V nadcházejících dnech až do „velkého soužení“ mohou pro Boží lid nastat ještě velmi obtížné situace a vážná nebezpečí a problémy. Muži, kteří mají přednost ‚pást . . . Boží stádo‘, měli by být rozhodně schopni dokázat, že jejich rada, vedení a úsudek jsou založeny na neklamném Božím slovu. Je nutné, aby mohli říci jako Ježíš: „Je psáno.“ (Mat. 21:13) Potom budou jejich bratři vědět, že jejich důvěra a spolehnutí spočívá na dobrém základě — nikoli na lidech, ale na Bohu, který prostřednictvím svého Syna a svým duchem používá takové muže k dobru svých služebníků. Život lidí je v sázce a kdyby tito muži neprokázali v tomto ohledu potřebnou horlivost a potřebný zájem, nikdy by nedošli uznání Jehovy Boha, velkého pastýře, a jeho znamenitého pastýře, Krista Ježíše. A ať již bude křesťanským starším v nadcházejícím spravedlivém novém pořádku svěřena jakákoli služba, všechno, co se v tomto ohledu naučí dnes a k čemu se vyzbrojí, bude jim pak jistě k dobrému. — Jan 10:11; Skut. 20:28–30; 1. Petra 2:25; 5:1–4.
18. Jak si v mluvení všichni můžeme vzít za příklad starší a čeho bychom se měli vyvarovat?
18 Starší by ovšem měli být „příkladem stádu“, a proto všechno, co platí pro ně, platí i pro nás všechny. (1. Petra 5:3) Jestliže skutečně věříme v Boží zaslíbení jeho nového pořádku a jsme přesvědčeni o tom, že je blízko, projeví se to v naší řeči. Bude z ní patrné, že ‚pevně chováme v mysli přítomnost Jehovova dne‘. (2. Petra 3:12) Slova však mohou být planá a prázdná. Proto by naše ‚vřelá láska‘ neměla být pouze zdánlivá; neměli bychom ji projevovat ‚pouze slovem a jazykem, ale skutkem a pravdou‘. (1. Jana 3:18) Proto apoštol ke své inspirované radě ještě připojil slova:
19. a) Proč služba ve sboru stojí mnoho síly? b) Proč by muži, kteří slouží tímto způsobem, měli cítit povzbuzení, aby dále usilovně pracovali a věnovali svou sílu?
19 „Slouží-li někdo, ať slouží jako závislý na síle, kterou poskytuje Bůh.“ (1. Petra 4:11) Aby mohli mluvit a učit tak jako Ježíš, Petr, Pavel, Jan a jiní věrní pastýři, musí starší ve sborech usilovně pracovat, a všichni, kteří to činí, jsou proto považováni za „hodné dvojnásobné cti“ a zaslouží si, aby jim „pro jejich dílo“ byla věnována ‚mimořádná pozornost v lásce‘. (1. Tim. 5:17; 1. Tes. 5:12, 13) Namáhavá práce, kterou vykonávají ve spojení se sborem, když ‚varují nepořádné, utěšujícím způsobem mluví ke sklíčeným duším, podepírají slabé a jsou trpěliví ke všem‘, může si vyžádat mnoho z jejich sil. (1. Tes. 5:14) Mohou mít pocit, že jsou ‚vyléváni jako oběť nápoje nad obětí a veřejnou službou, k níž vedla . . . víra‘ jejich bratrů. Ale požehnání, jež z toho vyplývají, jsou pro ně důvodem, aby se ‚radovali a veselili‘, protože příklad, který dávají svou usilovnou prací, povzbuzuje jejich bratry, aby sloužili Bohu nerozděleným srdcem. — Filip. 2:17, 18; Žid. 13:7.
20. Proč byla zvláště významná nabádající slova, která řekl v této souvislosti apoštol Pavel starším v Efezu, a čemu se z nich můžeme naučit?
20 „Starší muži sboru“ v Efezu dobře věděli, jak příkladně mezi nimi jednal apoštol Pavel, když ‚sloužil jako otrok pro Pána s největší pokorou mysli a se slzami a zkouškami‘. Jeho slova, jimiž je nabádal, měla proto pro ně zvláštní význam. Řekl: „Proto zůstaňte bdělí a mějte na paměti, že jsem tři roky dnem i nocí nepřestával se slzami napomínat každého jednotlivce . . . Nikdy jsem netoužil po něčím stříbře nebo zlatě či oděvech. Vy sami víte, že tyto ruce posloužily mým vlastním potřebám i potřebám těch, kteří byli se mnou. Ukázal jsem vám ve všem, že takovou prací musíte pomáhat těm, kteří jsou slabí, a mít na paměti slova Pána Ježíše, který sám řekl: ‚Více štěstí je v dávání než v přijímání.‘“ — Skut. 20:17–20, 31–35.
21. Jak můžeme všichni sloužit ‚jako závislí na síle, kterou poskytuje Bůh‘, a s jakou důvěrou?
21 Ve svém milosrdenství nám Bůh dal přednost, abychom sloužili „jako znamenití správci Boží nezasloužené dobrotivosti, která je vyjádřena rozmanitým způsobem“. Jestliže se v důvěře spolehneme na ‚sílu, kterou poskytuje Bůh‘, pak ‚nepolevíme v činění toho, co je správné, neboť v náležitý čas budeme sklízet, neochabneme-li‘. (1. Petra 4:10, 11; Gal. 6:9) Jistota, že přijde jeho zaslíbený nový pořádek, ano že je blízko, měla by nás podnítit a naplnit větší odhodlaností. Jako apoštol Pavel, můžeme i my říci: „Proto nepolevujeme, ale i když člověk, jímž jsme zevně, chřadne, člověk, jímž jsme uvnitř, se jistě den za dnem obnovuje.“ Všechno, co nám Bůh dává jako úkol, můžeme konat, pokud sloužíme ‚jako závislí na síle, kterou poskytuje Bůh‘. Poskytuje nám sílu, „která převyšuje to, co je obvyklé“, takže ‚máme ke všemu sílu skrze toho, který nám uděluje moc‘. — 2. Kor. 4:7, 16; Fil. 4:13.
22, 23. Proč bychom se ve své službě nikdy neměli cítit sklíčeni a proč bychom v ní neměli polevovat, ale naopak proč bychom se měli snažit konat ještě více?
22 Naše výkony se nám snad zdají malé a nestaneme se jimi známými, ale Jehova neponechává bez povšimnutí, co konáme, a ‚není nespravedlivý, aby zapomněl na naši práci a na lásku, kterou jsme projevovali k jeho jménu tím, že jsme sloužili svatým a dále sloužíme‘. Protože již je tak blízko vytoužená doba jeho nového pořádku, měli bychom se dnes snažit více než kdy dříve, abychom ‚projevovali tutéž příčinlivost, abychom tak měli plnou jistotu naděje až do konce‘. — Žid. 6:10, 11.
23 Jestliže tak jednáme, máme vyhlídku, že se budeme podílet na podivuhodných požehnáních. Také se tím vyzbrojujeme pro šťastný a úspěšný život v Božím novém pořádku, protože nyní obracíme svou pozornost na věci, které jsou skutečně důležité.
24. Co musíme činit nyní i v nadcházejícím novém pořádku, aby „ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista“?
24 Proto ať děláme cokoli — při své každodenní práci, v zaměstnání, v rodinném kruhu, ve veřejné kazatelské službě nebo když si navzájem sloužíme uvnitř křesťanského sboru —, všechno chceme činit ‚k Boží slávě‘ a tak dokazovat, že jsme praví učedníci Ježíše Krista, jeho milovaného Syna. (1. Kor. 10:31) Potom můžeme všichni společně na celé zemi sloužit jako klenot ke chvále Jehovova jména, jako lid, který je připraven pro život v Božím novém pořádku. Neboť „jeho je sláva a moc po celou věčnost. Amen.“ — 1. Petra 4:11.