Jehova nám urovnal cestu

NARODIL jsem se v roce 1924 blízko Chamu, města ve švýcarském kantonu Zug. Rodiče měli třináct dětí — deset chlapců a tři děvčata — a já jsem byl prvorozený. Dva chlapci zemřeli ještě jako velmi malí. My ostatní jsme vyrůstali na statku v době velké hospodářské krize a byli jsme vychováváni jako věrní katolíci.

Otec byl otevřený, dobrosrdečný muž, ale občas se ho zmocnil hněv. Někdy matku i zbil, když ho ze žárlivosti nespravedlivě zahrnovala výčitkami. Nedokázala snést, že si povídal se ženami ze sousedství, i když neměla důvod pochybovat o jeho věrnosti. Tato situace mě velmi skličovala.

Matka byla velmi pověrčivá. Každou maličkost si vykládala jako znamení od „nebohých duší v očistci“. Takovou lehkověrnost jsem nesnášel, ale kněží její pověrčivost živili; dávali jí čtení, které její zcestné náboženské uvažování podporovalo.

Měl jsem otázky

Od dětství mě zajímaly otázky týkající se Boha a osudu člověka. Snažil jsem se dojít k logickým závěrům, ale nesrovnalostí bylo příliš mnoho. Četl jsem katolické publikace o světcích, o zázracích a tak dále, ale ty neuspokojovaly moje rozumové potřeby. Měl jsem pocit, jako bych tápal ve tmě.

Místní kněz mě varoval, abych nad svými otázkami příliš nehloubal. Řekl, že chtít všechno pochopit je známkou pýchy a Bůh se staví proti povýšeným. Nauka, která mi připadala obzvlášť odpudivá, bylo to, že Bůh navěky mučí v hořícím pekle každého, kdo zemřel, aniž se vyzpovídal ze svých hříchů. To by totiž znamenalo, že většina lidí na zemi bude navždy mučena, a proto jsem si často říkal: ‚Jak by bylo možné dát to do souladu s Boží láskou?‘

Také jsem si kladl otázky v souvislosti se zpovědí. Lekl jsem se, když nám v katolické škole řekli, že nečisté myšlenky jsou vážným hříchem, ze kterého je třeba se vyzpovídat knězi. Říkal jsem si: ‚Opravdu jsem se vyzpovídal ze všeho? Nebo jsem na něco zapomněl, a moje zpověď bude neplatná a hříchy mi nebudou odpuštěny?‘ Tak byly do mého srdce zasety pochybnosti o Božím milosrdenství a ochotě odpouštět.

Asi tři nebo čtyři roky jsem bojoval s depresivními myšlenkami, které mě skličovaly. Uvažoval jsem o tom, že víru v Boha úplně opustím. Ale pak jsem si řekl, že ‚když vytrvám, určitě tu správnou cestu najdu‘. Časem jsem získal důvěru, že Bůh existuje, ale trápila mě nejistota, pokud jde o náboženské nauky, které jsem zastával.

Vlivem názorů, jež mi byly v dětství vštěpovány, jsem věřil, že když Ježíš Kristus apoštolu Petrovi řekl: „na té skále postavím církev svou“, měl na mysli římskokatolickou církev. (Matouš 16:18, katolický překlad Douay) Začal jsem věřit, že v církvi nakonec zvítězí to dobré, a na tom jsem chtěl s církví spolupracovat.

Manželství a rodina

Jako nejstarší syn v rodině jsem pracoval s otcem na statku, dokud nedorostl mladší bratr a nezaujal mé místo, a pak jsem vstoupil na katolickou zemědělskou školu a dostal jsem titul magistra. Potom jsem se začal poohlížet po nevěstě.

Prostřednictvím jedné své sestry jsem se seznámil s dívkou jménem Maria. Dozvěděl jsem se, že se modlila o manžela, s nímž by mohla usilovat o věčný život. Na naše svatební oznámení jsme napsali: „Sjednoceni v lásce hledáme štěstí, své oči upíráme k Bohu. Naší cestou je život a naším cílem věčná blaženost.“ Byli jsme oddáni 26. června 1958 v klášteře Fahr poblíž Curychu.

Maria pocházela ze stejného prostředí jako já. Byla z hluboce nábožensky založené rodiny a byla nejstarší ze sedmi dětí. Všechny měly spoustu práce na statku, chodily do školy a do kostela, a na hraní jim už moc času nezbývalo. První roky manželství nebyly jednoduché. Měl jsem mnoho otázek ohledně náboženství, a tak Maria začala pochybovat, zda si vzala toho pravého. Odmítala zpochybňovat nauky církve nebo její praxi, například podporování válek, křížové výpravy či inkvizici. Oba jsme však vkládali důvěru v Boha a byli jsme přesvědčeni, že dokud se budeme snažit činit jeho vůli co nejlépe, nikdy nás neopustí.

V roce 1959 jsme si pronajali statek poblíž Homburgu ve východním Švýcarsku. Ten se stal naším domovem na dalších jedenatřicet let. Dne 6. března 1960 se nám narodil první syn, Josef. Po něm přišlo ještě šest jeho bratrů a sestra Rachel. Maria se prokázala jako spravedlivá a nestranná matka, věrná hluboce vštípeným zásadám. Byla pro rodinu skutečným požehnáním.

Hledáme biblickou pravdu

Naše náboženská nevědomost pro nás pomalu začínala být nesnesitelná. Koncem šedesátých let jsme začali chodit na přednášky na katolickou lidovou vysokou školu, ale domů jsme se vraceli ještě zmatenější. Přednášející vykládali své názory, aniž je dokazovali z Písma. Začátkem sedmdesátých let jsem uvažoval o Ježíšových slovech: „Jestliže Otce o cokoli požádáte v mém jménu, dá vám to. . . . Proste, a dostanete.“ (Jan 16:23, 24, Dy)

Toto ujištění z Božího slova mě přimělo, abych se opakovaně modlil: „Otče, jestliže je katolická církev tím pravým náboženstvím, prosím, jednoznačně mi to ukaž. Ale jestliže je falešná, ukaž mi to stejně jasně a já to budu každému oznamovat.“ V souladu s Ježíšovým Kázáním na hoře, abychom ‚neustále prosili‘, jsem prosil znovu a znovu. (Matouš 7:7, 8)

Rozhovory, které mezi mnou a Marií proběhly v šedesátých letech a které se týkaly zvlášť změn v katolickém učení o uctívání „světců“, jedení masa v pátek a podobně, Marii nakonec přivedly k pochybnostem. Jednou na jaře 1970 se při mši modlila: „Ó Bože, ukaž nám cestu k věčnému životu. Už nevíme, která je ta pravá. Podřídím se čemukoli, ale ukaž nám tu pravou cestu pro celou naši rodinu.“ O její modlitbě jsem nevěděl a ona nevěděla o mojí, dokud jsme nerozeznali, že naše modlitby byly vyslyšeny.

Nacházíme biblickou pravdu

Když jsme se jednoho nedělního dopoledne počátkem roku 1970 vrátili z kostela, někdo zaklepal na dveře. Byl to nějaký muž se svým desetiletým synem a představil se jako svědek Jehovův. Souhlasil jsem s biblickým rozhovorem. Myslel jsem si, že mu snadno dokážu, že je na omylu, protože z toho, co jsem o svědcích Jehovových slyšel, jsem získal dojem, že nejsou moc dobře informovaní.

Naše diskuse trvala dvě hodiny, aniž měla nějaké pozitivní výsledky, a další neděli to bylo stejné. Těšil jsem se na třetí rozhovor, ale svědek se neukázal. Maria řekla, že si určitě uvědomil, že to nemá cenu. Byl jsem rád, když za dva týdny přišel znovu. Ihned jsem řekl: „Pětatřicet let si lámu hlavu nad peklem. Nemůžu prostě přijmout, že by Bůh, který je láska, měl tak krutě mučit své tvory.“

„To máte pravdu,“ odpověděl svědek. „Bible neučí, že peklo je místem mučení.“ Ukázal mi, že hebrejské slovo „šeol“ a řecké slovo „hádes“, která jsou v katolické Bibli často překládána jako „peklo“, znamenají prostě společný hrob. (1. Mojžíšova 37:35; Job 14:13; Skutky 2:31) Také četl biblické texty, které dokazovaly, že lidská duše je smrtelná a že trestem za hřích je smrt, nikoli mučení. (Ezekiel 18:4; Římanům 6:23) Na tom jsem si začal jasně uvědomovat, že jsem byl celý život zaslepen náboženskými nepravdami. Nyní jsem si začal říkat, zda nejsou mylná i jiná církevní dogmata.

Už jsem nechtěl být klamán, a tak jsem si koupil katolický biblický slovník a pětisvazkové dějiny papežů. Tyto publikace měly imprimatur, to znamená, že jejich vytištění bylo schváleno římskokatolickou episkopální autoritou. Když jsem četl dějiny papežů, uvědomil jsem si, že někteří z nich patřili k nejhorším zločincům na světě! Vyhledáváním v biblickém slovníku jsem se dozvěděl, že Trojice, pekelný oheň, očistec a mnoho dalších církevních nauk není založeno na Bibli.

Nyní jsem byl zralý na studium se svědky. Zpočátku se Maria účastnila studia jen ze zdvořilosti, ale brzy ji to, co se dozvídala, zaujalo. Po čtyřech měsících jsem vystoupil z katolické církve a uvědomil jsem kněze o tom, že naše děti již nebudou chodit na hodiny náboženství. Další neděli kněz varoval své farníky před svědky Jehovovými. Nabídl jsem, že své názory obhájím pomocí Bible, ale kněz na takovou diskusi nepřistoupil.

Potom jsme udělali rychlý pokrok. Nakonec jsme s manželkou 13. prosince 1970 symbolizovali své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. O rok později jsem musel strávit dva měsíce ve vězení kvůli křesťanské neutralitě. (Izajáš 2:4) Nebylo snadné nechat doma manželku s osmi dětmi, i když to bylo jen nakrátko. Děti byly malé, od čtyř měsíců do dvanácti let. Kromě toho jsme měli hospodářství a dobytek, a museli jsme se o to starat. Ale s Jehovovou pomocí se dokázali obejít beze mě.

Dáváme zájmy Království na první místo

Nikdo z naší rodiny nezameškal shromáždění, ledaže byl nemocen. A práci jsme si organizovali tak, abychom nikdy nepřišli o žádný velký sjezd. Brzy si naše děti začaly v podkroví hrát na to, co viděly na shromáždění. Například si navzájem přidělovaly cvičné úkoly a předváděly je. Jsme rádi, že naše duchovní poučování mělo odezvu u všech. Rád vzpomínám na to, když bylo s manželkou a se mnou na krajském sjezdu uspořádáno interview a všechny naše děti seděly v řadě — od nejstaršího po nejmladší — a pozorně naslouchaly.

Vychovávání dětí „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“ se stalo naším hlavním zájmem. (Efezanům 6:4) Rozhodli jsme se, že se zbavíme televizoru, a často jsme zvali horlivé spolukřesťany, aby naše děti mohly mít prospěch z jejich zážitků a nadšení. Dávali jsme si dobrý pozor, abychom nemluvili neuváženě a abychom nebyli kritičtí k ostatním. Jestliže se někdo dopustil chyby, probrali jsme to a hledali jsme polehčující okolnosti. Snažili jsme se dětem pomoci, aby situaci ohodnotily rozumně a spravedlivě. Zásadně jsme je nesrovnávali s jinými dětmi. A také jsme si uvědomovali, jak je důležité, aby rodiče děti příliš nehýčkali a aby je nechránili před důsledky jejich jednání. (Přísloví 29:21)

Přesto výchova dětí nebyla bez problémů. Například jednou je spolužáci navedli, aby si v obchodě vzaly bez placení nějaké bonbóny. Když jsme se to dozvěděli, přiměli jsme je, aby se do obchodu vrátily, zboží zaplatily a poprosily o odpuštění. Bylo jim to trapné, ale dostaly lekci o poctivosti.

Nedělali jsme to, že bychom děti prostě nutili, aby nás v kazatelské činnosti doprovázely, ale dávali jsme příklad tím, že jsme takové činnosti sami dávali přednost. Děti viděly, že dáváme shromáždění a kazatelskou službu před práci, která se musela udělat v hospodářství. Úsilí vychovat našich osm dětí podle Jehovovy cesty bylo jistě požehnané.

Nejstarší syn Josef je nyní křesťanským starším a několik let sloužil i se svou manželkou v odbočce svědků Jehovových ve Švýcarsku. Thomas je starším a on i jeho manželka jsou průkopníci. (Tak se říká celodobým služebníkům.) Daniel se vzdal kariéry špičkového cyklisty a je starším a se svou manželkou slouží jako průkopníci v jiném sboru. Benno a jeho manželka jsou aktivními služebníky ve středním Švýcarsku. Náš pátý syn Christian slouží jako starší ve sboru, kam patříme i my. Je ženatý a má dvě děti. Franz je průkopník a starší v jednom sboru v Bernu a Urs, který jeden čas sloužil ve švýcarské odbočce, je ženatý a slouží jako průkopník. Naše jediná dcera Rachel a její manžel byli také několik let průkopníky.

V červnu 1990 jsem odešel do důchodu, a tak jsem následoval příklad svých dětí a také jsem se stal průkopníkem. Když se ohlížím na svůj život a na život své rodiny, mohu jistě říci, že Jehova urovnal naši cestu a dal nám tolik požehnání, že ‚již nebyl nedostatek‘. (Malachiáš 3:10)

Oblíbeným biblickým textem mojí drahé manželky je: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří. Nikdy nedovolí, aby se spravedlivý potácel.“ (Žalm 55:22) A můj je: „Měj také největší potěšení v Jehovovi, a on ti dá, oč žádá tvé srdce.“ (Žalm 37:4) Oba jsme okusili, jak jsou tato vyjádření pravdivá. Máme společný cíl chválit našeho Boha Jehovu navěky spolu s našimi dětmi a jejich rodinami. (Vyprávěl Josef Heggli.)