Těžká doba pro letité lidi

MAMA ONIYAN, které je šedesát osm let, žije ve velkém západoafrickém městě. Když byla mladší, snila o tom, že na sklonku života bude klidně užívat důchodu obklopená dětmi a vnoučaty. Místo toho tráví dny tím, že v tropickém vedru prodává studenou pitnou vodu. To málo, co vydělá, jí pomáhá přežít. Její dva synové žijí v daleké zemi. Už dost dlouho jí neposlali žádné peníze.

V minulosti si lidé v Africe letitých lidí velmi vážili. Uznávali je jak pro jejich zkušenosti a znalosti, tak pro moudrost a úsudek, které tito lidé často mají. Byli pomocí při výchově vnoučat. Mladší lidé vyhledávali jejich rady a schválení. Lidé žili podle biblické rady: „Před šedinami bys měl povstat a osobě starce [či stařeny] projevíš ohled.“ (3. Mojžíšova 19:32)

Doba se však změnila. Chudoba, inflace, nezaměstnanost a masová migrace do měst donutily letitější lidi, aby se o sebe starali sami. Camillus Were, ředitel organizace HelpAge Kenya, říká: „Tradice, že letití mají být podporováni a že se o ně má pečovat, neustále slábne.“

Je samozřejmé, že rodinná pouta neslábnou jen v Africe. List Guardian Weekly napsal o Japonsku: „Vděčnost rodičům bývala rohovým kamenem japonského hodnotového žebříčku, který tu zůstal po konfuciánství. Nepřežila však urbanizaci a uvolňování rodinných pout: 85 procent Japonců dnes umírá v nemocnicích nebo domovech důchodců.“

Lidé, kteří se opravdu chtějí líbit Bohu, však usilují o to, aby svým rodičům projevovali úctu. Řídí se biblickou radou: „Cti svého otce a svou matku . . . , aby se ti dobře vedlo a abys vytrval dlouho na zemi.“ (Efezanům 6:2, 3) Úcta k letitým lidem a péče o ně není vždy snadná, může však přinést bohatou odměnu.