Náboženství — Námět, který je tabu?

„JSOU dva náměty, o kterých nikdy s nikým nemluvím: náboženství a politika!“ Když svědkové Jehovovi mluví s lidmi o Bibli, slyší tuto odpověď často. A tento názor je pochopitelný.

Když lidé debatují o politice, mohou vzplanout vášně a může dojít k hádce. Mnoho lidí se už nedá oklamat planými sliby; uvědomují si, že politikové často usilují jen o moc, o slávu a o peníze. A je smutné, že politické rozpory někdy vedou až k násilí.

Může však vzniknout otázka, zda totéž neplatí o náboženství. Nebylo snad mnoho dnešních konfliktů rozdmýcháno právě náboženským fanatismem? Římští katolíci a protestanté v Severním Irsku proti sobě dlouho stáli jako protivníci. V balkánských státech proti sobě bojují o území členové východní pravoslavné církve, římští katolíci a členové jiných náboženství. K čemu to vede? K neustálým projevům krutosti a záště.

Mnozí lidé, kterým hrozí usmrcení, se pokoušejí náboženské názory své i členů své rodiny zatajit. V Africe panovalo po staletí nepřátelství mezi muslimy, členy křesťanstva a příslušníky jiných cizích náboženství a také náboženství etnických, a proto rodiče dávali dětem dvě jména, která byla do jisté míry ochranou. Tento zvyk tam přetrvává až dosud. A tak se chlapec, který použije pouze jednoho z obou jmen, může vydávat buď za člena určité církve, nebo za člena nějakého jiného náboženství. Jestliže může být něčí život ohrožen kvůli jeho náboženství, sotva je možné se divit, že takový člověk nechce o svém náboženství mluvit.

Pro jiné lidi je náboženství jakožto námět tabu i tehdy, když jejich život nikdo neohrožuje. Obávají se, že kdyby o svých náboženských názorech mluvili s někým, kdo je jiného náboženství, zbytečně by to vedlo k hádce. A opět jiní lidé se domnívají, že každé náboženství je dobré. Říkají, že pokud člověka jeho náboženské názory uspokojují, je docela zbytečné mluvit o nějakých rozdílnostech.

Neshody panují dokonce i mezi lidmi, kteří se vážně zabývají podstatou náboženství. The New Encyclopædia Britannica v článku nazvaném „Studium a klasifikace náboženství“ připouští, že „znalci . . . se jen zřídkakdy shodují na tom, co je podstatou [náboženství] . . . A tak v souvislosti s tímto námětem docházelo po celou dobu jeho existence ke sporům.“

Jeden slovník definuje náboženství jako „vyjádření víry v nadlidskou moc, ve které člověk spatřuje stvořitele a vládce vesmíru, a jako projev lidské úcty k této moci“. To by znamenalo, že by náboženství mělo hrát v životě důležitou úlohu. A při utváření lidských dějin bylo náboženství skutečně všudypřítomným činitelem. Oxford Illustrated Encyclopedia of Peoples and Cultures (Oxfordská ilustrovaná encyklopedie národů a kultur) uvádí, že „neexistovala žádná společnost, která by se nesnažila vnést do života řád a smysl pomocí nějaké formy náboženství“. Jestliže je náboženství spojeno s tak základními věcmi, jako je „řád“ a „smysl“ života, pak by si jistě zasloužilo něco jiného než hádky nebo slovní pře. Zaslouží si spíše diskusi — tedy podrobnou výměnu názorů s někým jiným. Ale s kým? A k čemu to může být dobré?