Otázky čtenářů

Bůh varoval Kaina: „Hřích se krčí u vchodu a žádostivě po tobě touží.“ — To, jak se zdá, navozuje představu dravé šelmy a její kořisti. (1. Mojžíšova 4:7) Proč jsou použity takové výrazy, když se zvířata před potopou živila jen rostlinstvem?

Některé verše v knihách, které napsal Mojžíš, popisují skutečnosti a dějinné události, jež jako by neodpovídaly historické době, v níž se odehrály.

Například zpráva v 1. Mojžíšově 2:10–14 poskytuje zeměpisné podrobnosti o zahradě Eden. Mojžíš psal, že jedna z řek ‚tekla na východ od Asýrie‘. Ovšem jméno asyrské země bylo odvozeno od Ašura, Semova syna, který se narodil po potopě. (1. Mojžíšova 10:8–11, 22; Ezekiel 27:23; Micheáš 5:6) Mojžíš patrně ve své přesné inspirované zprávě použil pojem „Asýrie“, aby prostě poukázal na oblast, která byla čtenářům známa.

Zamysleme se nad jiným příkladem z prvních kapitol 1. Mojžíšovy. Když Adam s Evou zhřešili a byli vyhnáni z edenské zahrady, Jehova jim zabránil v návratu. Jakým způsobem jim v tom zabránil? První Mojžíšova 3:24 uvádí: „Vyhnal člověka a postavil na východě zahrady Eden cherubíny a planoucí ostří meče, který se neustále otáčel, aby střežili cestu ke stromu života.“ Povšimni si zmínky o ‚planoucím ostří meče‘. Byl snad Bůh vynálezcem meče?

Nemusíme z toho vyvozovat, že náš láskyplný Stvořitel byl prvním, kdo vyrobil předmět, jenž je znám jako meč. Adam i Eva viděli, jak se před anděly otáčí něco jasně zářícího. Co to přesně bylo? V době, kdy Mojžíš napsal 1. Mojžíšovu, byly meče dobře známy a používaly se ve válkách. (1. Mojžíšova 31:26; 34:26; 48:22; 2. Mojžíšova 5:21; 17:13) Mojžíšova slova „planoucí ostří meče“ tedy umožnila čtenářům, aby si do určité míry představili, co se dělo u vchodu do zahrady Eden. K porozumění těmto věcem přispěly vědomosti Mojžíšovy doby. A výrazy, které Mojžíš použil, musely být výstižné a přesné, protože je Jehova nechal zapsat do Bible. — 2. Timoteovi 3:16.

A nyní, jak máme rozumět slovům 1. Mojžíšovy 4:7? Bůh Kaina varoval: „Jestliže se obrátíš, abys jednal dobře, nebude vyvýšení? Ale jestliže se neobrátíš, abys jednal dobře, hřích se krčí u vchodu a žádostivě po tobě touží; a ty, ty ho ovládneš?“ Jak již bylo uvedeno, zdá se, že je zde navozena představa hladové divoké šelmy, která se přikrčila ke skoku, aby pak zardousila svou kořist.

Ovšem biblické doklady svědčí o tom, že Adam s Evou žili se všemi zvířaty pokojně. Někteří tvorové se možná cítili poměrně dobře v blízkosti lidí, a měli ze společnosti člověka dokonce užitek. Jiná zvířata byla divoká a přirozeně se držela stranou od lidí. (1. Mojžíšova 1:25, 30; 2:19) Bible však nenaznačuje, že by jakékoli zvíře lovilo jiná zvířata či lidi. Bůh původně výslovně stanovil, že jak zvířata, tak lidé se mají živit rostlinstvem. (1. Mojžíšova 1:29, 30; 7:14–16) První Mojžíšova 9:2–5 naznačuje, že tento stav se změnil až po potopě.

Jak máme tedy rozumět varování, které podle 1. Mojžíšovy 4:7 Kain dostal od Boha? Myšlenka dravé šelmy, přikrčené a připravené skočit na oběť, byla v Mojžíšově době snadno srozumitelná a rozumíme jí i my dnes. Jak již bylo uvedeno, Mojžíš možná použil výrazivo s ohledem na čtenáře, kteří dobře znali svět po potopě. Kain sice číhající šelmu nikdy neviděl, ale varovné přirovnání, že jeho hříšná žádost je jako vyhladovělá šelma, mohl pochopit.

Hlediska, která jsou v tomto výroku podstatná a která by nás měla v první řadě ovlivnit, jsou tato: Bůh byl vůči Kainovi laskavý, když ho varoval; je cenné pokorně přijímat rady; žárlivost nás může velmi snadno zkazit; měli bychom brát vážně i ostatní varování, která pro nás Bůh vložil do Písma. — 2. Mojžíšova 18:20; Kazatel 12:12; Ezekiel 3:17–21; 1. Korinťanům 10:11; Hebrejcům 12:11; Jakub 1:14, 15; Juda 7, 11.