Zvěstovatelé Království vyprávějí
Jehova odměňuje věrného mladíka
VĚRNÍ mladí lidé mají v Jehovových očích velkou cenu. Následující zkušenost věrného mladého muže by měla povzbudit další mladé, aby zachovávali ryzost, když slouží Jehovovi.
V Argentině studovali jeden jedenáctiletý chlapec a jeho mladší bratr knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Studium s nimi vedla jejich babička. Rodiče chlapců se hned na začátku postavili na odpor a zakázali chlapcům navštěvovat shromáždění v sále království. Nějakou dobu chlapci utíkali okénkem v koupelně, aby se dostali na shromáždění. Seskočili do dvora, přelezli zeď do sousedního dvora a odtud se dostali do sálu království. Potom se matka od někoho dověděla, že shromáždění svědků Jehovových navštěvují. Pohrozila jim výpraskem. Mladšího chlapce to polekalo natolik, že se studiem přestal. Starší však vytrval. Celých pět let dokázal navštěvovat shromáždění, aniž o tom rodiče věděli.
V šestnácti letech se rozhodl pro studium na střední škole, která nebyla v místě bydliště. Když bude z domu, bude mít větší svobodu, jež mu umožní věnovat se pravdě. Rodiče souhlasili, aby šel, a tři měsíce všechno probíhalo hladce. Pak ředitel školy rodiče upozornil, že jejich syn nezdraví vlajku a nezpívá národní hymnu. Před publikem, které tvořili ředitel, rodiče, sekretářka, právník a deset profesorů, mohl mladý muž vydat vynikající svědectví, kterým vysvětlil, proč mu svědomí nedovolilo dělat tyto věci. (2. Mojžíšova 20:4, 5) Rodiče to rozlítilo. Matka si obstarala revolver s úmyslem zastřelit babičku, o níž se domnívala, že je za to zodpovědná. Nikdy se jí však nepodařilo zastihnout ji samotnou.
Později, na návrh rodinného přítele a se souhlasem ředitele školy, se rodiče rozhodli, že chlapce umístí do léčebny pro duševně nemocné. Domnívali se, že ho psychiatrické léčení jeho víry zbaví. Zaměstnanci léčebny chlapce naložili do auta a odvezli ho 100 kilometrů daleko. Tam mu injekčně podávali velké dávky inzulínu a jiných látek, dokud neztratil vědomí. Když se probral, byl naprosto dezorientován, nikoho nepoznával a trpěl částečnou ztrátou paměti. Po mnoha vyšetřeních, kterým byl podroben, u něj lékaři neshledali žádnou duševní poruchu. Přesto však léčebna dále pokračovala v léčbě. Když byl chlapec při vědomí, stále se modlil k Jehovovi, aby ho neopouštěl, a prosil ho o sílu vytrvat. Jehova jej ochraňoval a nakonec byl chlapec z léčebny propuštěn.
Jednou se ředitel školy toho mladého muže zeptal, zda je ochoten se svého postoje zříci. Když odpověděl záporně, řekl ředitel rodičům, aby chlapce znovu poslali do léčebny, že je pomatenější než předtím. Rodiče dali chlapce do penziónu a požádali majitelku, aby zajistila, že chlapec nebude navštěvovat shromáždění svědků Jehovových. Jaké překvapení však na chlapce čekalo, když rodiče odešli. Majitelé penziónu byli svědkové Jehovovi! Nakonec rodiče zrušili psychiatrické léčení svého syna v přesvědčení, že jim lékaři lhali. Mezitím nejvyšší soud v Argentině rozhodl, že děti svědků Jehovových nemohou být vyloučeny ze školy za to, že nezdraví vlajku.
Přinesly tyto zkoušky chlapci užitek? Ano. Říká: „Mohl jsem vydat rozsáhlé svědectví lékařům, profesorům, spolužákům, rodičům a příbuzným, vlastně celému městu. Rodiče se trochu zmírnili a mají nyní o svědcích lepší představu. Nyní, když se ohlížím zpátky na své dětství, vidím, jak podivuhodně a něžně se náš Bůh stará o ty, kteří mu zůstávají věrně oddáni. Je to přesně tak, jak říká Žalm 27:10: ‚Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.‘ “
Tomuto mladému muži je nyní 23 let, je ženatý a velmi aktivní ve službě Jehovovi. Opravdu, Jehovova podporující moc je bezmezná. — Žalm 55:22.