Když smrt vezme někoho milovaného

„V ROCE 1981 mi zemřela matka na rakovinu. Byla to má adoptivní matka. Její smrt byla pro mne i pro mého adoptivního bratra velmi těžká. Bylo mi sedmnáct a bratrovi jedenáct. Matka mi hrozně scházela. Byla jsem vychovaná jako katolička, a protože mě učili, že je v nebi, chtěla jsem si vzít život, abych byla s ní. Byla to má nejlepší přítelkyně.“ — Roberta, 25 let.

Zažil jsi něco podobného? Pokud ano, znáš na vlastní kůži bolest, která provází ztrátu někoho milovaného. Zdá se nespravedlivé, že smrt má moc vzít nám někoho, koho milujeme. A když se to stane, pomyšlení, že už nikdy nebudeme moci mluvit se svým milovaným, smát se s ním, dotknout se ho, může být nesnesitelné. A jak naznačují Robertina slova, tu bolest nevymaže tvrzení, že je tvůj milovaný nahoře v nebi.

Jak by ti ale bylo, kdybys věděl, že se se svým drahým zemřelým budeš moci brzy znovu setkat, ne v nebi, ale právě tady na zemi v nových, spravedlivých podmínkách. A co kdyby ses také dověděl, že v té době budou mít lidé vyhlídku těšit se z dokonalého zdraví a že nebudou muset nikdy zemřít? ‚To si jen namlouváte!‘ řekneš možná.

Přesto v prvním století n. l. Ježíš Kristus směle prohlásil: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i kdyby zemřel, přijde k životu.“ (Jan 11:25) To byl slib, že budou mrtví opět žít — skutečně vzrušující vyhlídka!

Možná, že se však ptáš: ‚Existuje zdravý základ pro víru v takový slib? Jak si mohu být jist, že si něco nenamlouvám? A jestliže existuje základ pro tuto víru, co může znamenat splnění tohoto slibu pro mne a pro mé milované?‘ O těchto a jiných otázkách hovoří následující článek.