Kdo nepotřebuje útěchu?

OBČAS velmi potřebujeme útěchu a povzbuzení. Je to tím, že je v životě tolik věcí, které mohou přinášet smutek.

Rodiče snad těžce pracují a snaží se dobře zaopatřit své děti. Ale když synové a dcery dorostou, mohou se stát vzpurnými a způsobit nevýslovný zármutek a trápení otci i matce.

V zaměstnání se může člověk stát předmětem pomluv nebo bezpráví. Vzdor své čestnosti a píli je mu znemožněn postup, protože jeho svědomí mu nedovoluje, aby se chytře dral do popředí. Nezpůsobilí lidé mu snad dokonce říkají, jak má vykonávat svou práci. Může se potom bát chodit do práce, protože je pro něho obtížné vyrovnávat se s mnoha rozrušujícími okolnostmi.

Činorodý člověk může být sklácen vysilující nemocí nebo ochromujícím neštěstím. Již nemůže dělat to, co velkou měrou přispívalo k jeho štěstí. Snad je nucen zmírňovat své velké bolesti silnými drogami.

A kdo z nás nezažil hluboký smutek ze smrti blízkého přítele nebo příbuzného? Snad jsme se cítili naprosto bezmocní, opuštění a sklíčení.

Kam se můžeme v takových situacích obrátit pro útěchu? Jistě by bylo povzbuzující najít zdroj informací, jak se jiní lidé úspěšně vyrovnávali s těmito problémy a co je podporovalo v době sklíčenosti. To právě činí Bible. Poskytuje přesný záznam o tom, co se stalo určitým lidem a jak protrpěli své zkoušky, aniž nějak zatrpkli.

Čteme o králi Davidovi, jehož syn Amnon se provinil krvesmilným znásilněním a syn Absolon se zapletl do vraždy a spiknutí o trůn. David trpěl za svého života rovněž hanebnými obžalobami svého nejstaršího bratra, byl nucen žít po řadu let jako psanec, protože jej pronásledoval žárlivý král Saul, byl opětovně tupen, jeho důvěrný rádce jej zradil, onemocněl a zeslábl.

Moudrý král Šalomoun poukázal na tvrdé skutečnosti života: „Závod nepatří rychlým ani bitva mocným, také ani pokrm moudrým ani bohatství těm, kteří mají poznání; všechny je totiž postihuje čas a nepředvídané události.“ „Viděl jsem sluhy na koních, ale knížata, jež chodí po zemi jako sluhové.“ — Kaz. 9:11; 10:7.

Všichni muži a ženy, o nichž se mluví v Bibli, ovšem nebojovali se stejnými problémy. Avšak od doby, kdy byl Ábelův život násilně přerušen jeho bratrem Kainem, lidé poznali, co znamená ztratit někoho milovaného smrtí. Abrahám oplakával smrt milované manželky Sáry. (1. Mojž. 23:2) Když zemřel Jákob, „padl Josef na tvář svého otce, propukl nad ním v pláč a líbal jej“. (1. Mojž. 50:1) David naříkal nad smrtí přítele Jonaty: „Jsem pro tebe zarmoucen, můj bratře Jonato, byl jsi mi velmi příjemný. Tvá láska byla pro mne obdivuhodnější než láska žen.“ — 2. Sam. 1:26.

Přes hořké zkušenosti a těžkosti nebyli David, Noemi, Anna, Abrahám, Josef a mnozí jiní, o kterých se mluví v Bibli, přemoženi pocity smutku. Jejich důvěra v Boha je podpořila.