Jak zpívali staří . . .

Podle všeho není většině zpěvných ptáků vložen dar zpěvu do hnízda, ale musejí se učit zpěvu od starších ptáků. To ukázala studie japonského vědce Masakazu Konishi. Když izolujeme zástupce některých druhů zpěvných ptáků — červenky, drozdy, skřivany, pěnkavy a některé druhy zpěvných vrabců — hned po narození do zvukotěsného prostoru, pak vyvinou anomální melodie. Jestliže jim přehráváme z magnetofonového pásku nějakou melodii, která se podobá jejich vlastní, pak později zpívají tuto variaci. Nejlepší čas pro naučení se zpěvu spadá do doby od druhého do sedmého týdne po narození. Jestliže neuslyší správnou melodii svého druhu, pak si zachovávají falešný zpěv a již jej neopraví ani později, když byli přivedeni k ptákům svého druhu.

Ale domácí slepice a holub hřivnáč vyvíjejí svůj plný tónový repertoár, aniž by byli slyšeli jeden tón od jiných.

Přísloví „jak zpívali staří, tak švitoří také mladí“ poukazuje na pečlivé pozorování.