Co je pravá velikost člověka?

CO činí člověka velkým? Pro mnohé je to významné postavení, v němž někdo může říkat druhým, co mají dělat, a přijímá od nich obsluhu. Je však člověk skutečně velký tehdy, má-li mimořádnou moc?

Boží názor na velikost se naprosto liší od názoru mnoha lidí. Ukázal to Ježíš Kristus, který dokonale zrcadlil způsob, jak jeho Otec smýšlí o této věci. Svým učedníkům řekl: „Víte, že vládci národů se nad nimi vypínají a že velcí mužové nad nimi vykonávají moc. Mezi vámi tomu tak není, ale kdokoli se chce stát velkým mezi vámi, musí být vaším služebníkem, a kdokoli chce být prvním mezi vámi, musí být vaším otrokem.“ (Mat. 20:25–27) Ježíš potvrdil tato slova, neboť dal příklad tím, jak sám sloužil. Řekl o tom: „Právě tak Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil.“ Ano, Ježíš nepřišel s tužbou, aby mu lidé sloužili, ale on sám skutečně sloužil až do té míry, že „dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé“. — Mat. 20:28.

Boží Syn vynikal tím, že se nehonosil svým postavením. Ve své předlidské existenci zaujímal první místo mezi miliony Božích duchovních synů. A přece se tohoto postavení ochotně vzdal, aby sloužil v zájmu hříšného lidstva. Upozornil na to apoštol Pavel, když povzbuzoval své bratry ve víře: „Zachovávejte si tento postoj mysli, jaký měl i Kristus Ježíš, který, ačkoli byl v Boží podobě, nemyslel na to, aby si něco přivlastnil, totiž, aby byl rovný Bohu. Nikoli, ale vzdal se sám sebe a přijal podobu otroka a stal se podobným lidem.“ — Fil. 2:5–7.

Jako člověk byl Ježíš nejen „maličko nižším nežli andělé“, ale ani mezi lidmi ve svém vlastním národě nezaujímal nijak zvlášť vynikající postavení. (Žid. 2:7) Jeho pěstoun Josef a jeho matka Marie neměli ani bohatství ani vliv, ačkoli pocházeli z královského rodu Davidova. Když Marie přinášela oběť za své očištění, nemohla si dovolit obětovat ovci, a proto využila možnosti, kterou poskytoval Zákon, a obětovala místo ovce „dvě hrdličky nebo dva mladé holuby“. (Luk. 2:24; 3. Mojž. 12:8) O svých vlastních poměrech Ježíš jednou poznamenal: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci mají místa k odpočinku, ale Syn člověka nemá kam položit hlavu.“ — Mat. 8:20.

V nebesích neměl Boží Syn v ničem nedostatek. Proto apoštol Pavel mohl napsat, „že ačkoli byl bohatý, stal se chudým“. (2. Kor. 8:9) Na zemi sloužil Ježíš pokorně druhým jako poměrně chudý člověk. Mnohým přinášel duchovní i tělesné uzdravení, otevíral oči slepých, otevíral uši hluchých a uzdravoval údy chromým. Ve všem, co Ježíš činil, dával se vést láskou.

Bible vypráví o tom, „že když jej jednou velký zástup lidí vyrušil v jeho soukromí, pocítil k nim lítost, protože byli jako ovce bez pastýře“. (Mar. 6:32–34) Stejně obětavý postoj projevil, když uzdravoval lidi. Záleželo mu na tom, aby přinesl úlevu trpícím. Jeden malomocný jej snažně prosil: „Kdybys jen chtěl, můžeš mne očistit.“ Ježíš „byl pohnut lítostí, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: ‚Chci. Buď čist.‘ “ (Mar. 1:40, 41) Takové uzdravování stravovalo Ježíšovu životní sílu. Písmo nám říká, že ve spojitosti s jedním takovým zázračným uzdravením si Ježíš ‚povšiml, že z něho vyšla síla‘. (Luk. 8:46) Přesto však ochotně a horlivě sloužil tímto způsobem hříšným lidem.

Příkladem, který dal Ježíš Kristus, když pokorně sloužil, zdůraznil své učení o tom, co znamená „velikost“. Když svým učedníkům poukazoval na to, že se nemají chovat jako světští králové a jiní, kteří si říkají „dobrodinci“, upozornil na svůj vlastní příklad a řekl: „Neboť kdo je větší, ten, který spočívá u stolu, nebo ten, který obsluhuje? Není to ten, který spočívá u stolu? Ale já jsem uprostřed vás jako ten, který obsluhuje.“ — Luk. 22:25–27.

Ale člověk se nestává velkým tím, že je pouze ochoten sloužit druhým. Je k tomu nutno mít správné pohnutky a činit všechno tak, jako bychom to činili pro stvořitele. Apoštol Pavel tomu rozuměl. V dopise korintským křesťanům napsal: „Kdybych dal všechen svůj majetek, abych nakrmil jiné, a kdybych vydal své tělo, abych se mohl honosit, ale kdybych neměl lásku, vůbec nic mi to neprospívá.“ (1. Kor. 13:3) Pravá velikost člověka tedy spočívá v tom, že slouží druhým z hluboké lásky k nim a ke stvořiteli, Jehovovi Bohu.

Zdánlivá „velikost“ těch, kteří mají rozsáhlou moc a kterým druzí slouží, vyvolává často závažné problémy. Člověk ve vynikajícím postavení se snaží zachovat si svůj vliv tím, že potlačuje druhé. U jeho podřízených snad proto vzniká vůči němu odpor. U těch, kteří touží po poměrně „velkém“ postavení, obvykle převládne duch soupeřivosti. Tak vznikají rozhořčené spory, nenávist a zklamání. Na druhé straně člověk, který ze sebe nesobecky dává, pocítí lásku druhých a zažije mnoho radosti.

Dobře to znázorňuje případ apoštola Pavla. Ochotně a horlivě těžce pracoval ve prospěch druhých. Starším v efezském sboru mohl říci: „Mějte na paměti, že jsem tři roky dnem i nocí nepřestával se slzami napomínat každého jednotlivce. . . Netoužil jsem po stříbře ani zlatě ani oděvu žádného člověka. Vy sami víte, že tyto ruce sloužily potřebám mým i těch, kteří byli se mnou. Ukázal jsem vám ve všem, že takovou usilovnou prací musíte pomáhat těm, kteří jsou slabí, a mít na paměti slova Pána Ježíše, který sám řekl: ‚Více štěstí je v dávání než v přijímání.‘ “ — Sk. 20:31–35.

Způsob, jak Pavel sloužil druhým, přinesl mu velkou radost. Získal také náklonnost svých spolupracovníků. Když například starší efezského sboru slyšeli, že snad již Pavla nikdy neuvidí na zemi, vypukl „mezi nimi všemi. . . velký pláč a padli Pavlovi kolem krku a něžně jej líbali“. — Sk. 20:37.

Ano, pravá velikost člověka spočívá v tom, že pokorně slouží a že jej k tomu vede láska k Bohu a k ostatním lidem. Usiluješ o takovou velikost? Zavrhl jsi světský názor na to, co je velikost, názor, který si zakládá na možnosti rozkazovat a nebere v úvahu, že je nutno ochotně sloužit Bohu a ostatním lidem? Pravá velikost, která spočívá ve sloužení, se bohatě vyplácí. Taková velikost přináší tomu, kdo ji má, mnoho radosti a pro ostatní je zdrojem znamenitého povzbuzení a posílení.