Otázky čtenářů
● Je možné, aby pomazaný křesťan, kterému byla odňata pospolitost a později byl opět přijat, měl stále ještě nebeskou naději?
Ano, je to možné. Přirozeně v každém případě rozhoduje Jehova Bůh, zda mu odpustí.
Že je to možné, vidíme z toho, co čteme v Pavlových dopisech Korinťanům. Pavel psal tyto dopisy křesťanům, kteří byli pomazáni svatých duchem a kterým byla dána naděje na nebeský život. Oslovoval je: „Vám, kteří jste byli posvěceni v jednotě s Ježíšem Kristem, kteří jste byli povoláni, abyste byli svatí.“ — 1. Kor. 1:2; 15:49.
Jeden z těchto pomazaných křesťanů začal smilnit. Když se zřejmě nekál a nepřestal s nemravností, Pavel přikázal sboru, aby mu odňal pospolitost. (1. Kor. 5:1–5, 9–13) Zdá se však, že tento vyloučený později upřímně litoval. Pavel ve svém druhém dopise mluvil zřejmě o něm, když radil sboru, aby dřívějšímu hříšníku odpustili a opět jej přijali. — 2. Kor. 2:6–11; 7:8–13.
Jakou naději měl ten člověk, když byl opět přijat do sboru? Měl ještě nebeské povolání, nebo měl naději na věčný život na zemi? Měl dále nebeské povolání, protože pozemská naděje není náhradní možností. Ábel, Enoch, Noe, Abrahám a mnozí další lidé vynikající víry mají naději na věčný život na zemi, avšak ne snad proto, že nemají předpoklady pro nebeské povolání. Pouze nežili v době, kdy podle Jehovovy vůle vycházelo nebeské povolání. (Žid. 10:19, 20) Všichni, kdo chtějí získat věčný život, ať v nebi nebo na zemi, musí prokázat tutéž víru a tutéž ryzost. Křesťan, který byl pomazán svatým duchem a stal se spoludědicem s Kristem, musí dokázat, že je věrný tomuto povolání, aby vůbec mohl získat věčný život. — Zjev. 2:10, 11; Fil. 3:8–14; Řím. 8:14–17.
To neznamená, že pomazaní křesťané na zemi nikdy nehřeší. V těle jsou stále ještě nedokonalí, a proto hřeší jako všichni lidé, ano, mohou se dokonce dopustit závažného hříchu. Křesťanský učedník a biblický pisatel Jakub, který jistě byl pomazaným křesťanem, napsal: „Neboť všichni mnohokrát klopýtneme. Jestliže někdo neklopýtá slovem, je dokonalý muž.“ (Jak. 3:2; 2:5) Apoštol Jan myslel zřejmě na neúmyslný hřích způsobený nedokonalostí, když mluvil o hříchu, „který nevede k smrti“. (1. Jana 5:16) Bůh může odpustit takové hříchy. Jan řekl: „Vyznáme-li své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nespravedlnosti.“ — 1. Jana 1:9.
Je však zapotřebí pokání. Když se pomazaný křesťan dopustí závažného hříchu a nečiní pokání, musí mu sbor, poslušný Boží rady, odejmout pospolitost. Když pak činí pokání, může mu být odpuštěno a může být opět přijat jako onen muž v Korintě.
Bůh však neodpustí každý hřích. Jak řekl Ježíš podle Marka 3:28, 29, nemůže být odpuštěno těm, kteří se úmyslně a vědomě rouhají Božímu duchu. Apoštol Pavel napsal: „Jestliže totiž úmyslně hřešíme po přijetí přesného poznání pravdy, nezbývá již žádná oběť za hřích, ale je tu jisté strašné očekávání soudu.“ (Žid. 10:26, 27) Na takový neodpustitelný hřích myslel Jan, když napsal: „Hřích, který vede k smrti.“ — 1. Jana 5:16.
Kdyby pomazaný křesťan hřešil proti duchu, to jest, úmyslně se dopouštěl hříchu a nečinil pokání a ‚znovu přiváděl na kůl Božího Syna‘, pak by jej Bůh dokonale a navždy zavrhl. (Žid. 6:4–6) Kdyby nečinil pokání, nebyl by opět přijat. Jehova by pak jako náhradu musel vybrat jiného křesťana a pomazat jej, aby zůstal celkový počet 144 000 úplný. Dá se to srovnat s volbou Matěje, který byl nebem dosazen jako náhrada za nevěrného Jidáše Iškariotského, aby mohl být křesťanský sbor vybudován na dvanácti věrných Ježíšových apoštolech. — Sk. 1:23–26; Ef. 2:20.
Znamená to, že Jehova ihned vyvolí náhradu, jestliže je pomazanému křesťanu odňata pospolitost? To nemůže nikdo říci, protože nemůžeme vědět, zda se člověk, kterému byla odňata pospolitost, dopustil neodpustitelného hříchu. Jehova to však ví, a proto mu za to můžeme přenechat odpovědnost. On musí rozhodnout, jak a kdy vyvolí náhradu. Nedal zapsat v Bibli o této věci podrobnou úvahu. Z tohoto důvodu to máme přenechat jemu, spravedlivému soudci, místo abychom uvažovali nebo se domnívali, co udělá, nebo zda vyloučený člověk šel tak daleko, že již nemůže činit pokání. — Žid. 12:23.
Jestliže někomu musí být odejmuta pospolitost a později činí pokání a je znovu přijat, můžeme se radovat z Jehovova milosrdenství a jeho ochoty odpouštět. (Luk. 15:7) Je tomu tak, jako v případě, že měl někdo nebeskou naději a stále ji ještě má, nebo když někdo měl a stále ještě má naději na věčný život na zemi. Co se všichni z toho máme naučit a vzít si k srdci, je, že máme ustavičně bojovat proti nedokonalosti a hříchu, a jestliže zhřešíme, hledat odpuštění a vytrvat až do konce, abychom byli zachráněni. — Mat. 10:22.