Jaký je smysl života?

„VIDĚL jsem všechny skutky, které se dějí pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honění za větrem.“ (Kaz. 1:14) To nejsou slova cynika. Pocházejí od inspirovaného pisatele Bible, který realisticky hodnotil život za nedokonalých podmínek. Když budeme zkoumat, čeho si všímal tento pisatel, moudrý král Šalomoun, bude to užitečné při rozhodování o tom, co může zadržet náš život od „marnosti“.

Jsou lidé, kteří celý život získávají vědomosti. Ale je získávání znalostí pro znalosti tím, co dává životu smysl? Ne! Často je takové poznání spojeno s bolestným poučením, že je toho tolik špatného v tomto nedokonalém systému, že to nemůže být lidskými silami napraveno. Jak to vyjádřil král Šalomoun: „Co je pokřivené, to se nedá narovnat, a co chybí, to nelze nijak spočítat.“ (Kaz. 1:15) Potom jsou to také okolnosti, které mohou působit proti tomu, jak člověk využívá své znalosti k tomu nejlepšímu.

Jiní se zase pokoušejí využívat života k tomu, aby si připravili hmotné potěšení. To však také není klíčem k cílevědomému životu. Vzhledem ke svému úsilí v tomto ohledu Šalomoun napsal: „Postavil jsem si domy, vypěstoval jsem si vinice. Založil jsem si zahrady a parky a vypěstoval jsem v nich ovocné stromy všech druhů. Vybudoval jsem si vodní nádrže, abych jimi zavlažoval les s rašícími stromy. . . Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a majetek vlastní králům a právním obvodům. Opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky a největší potěšení lidských synů, dámu, ano dámy. . . A cokoli žádaly mé oči, neodmítl jsem jim.“ — Kaz. 2:4–10.

V průběhu lidských dějin jen málo lidí mělo takové prostředky, jaké měl k dispozici král Šalomoun. I když měl zdánlivě všechno, co mohl chtít, shledal, že je jeho snažení marné, neuspokojující. Proč? Protože věděl, že jeho život nemůže trvat nekonečně. Všechno bude pro něho ztraceno při smrti. „A protivila se mi všechna ta moje lopota, se kterou jsem se namáhal pod sluncem, kterou zanechám pro toho, který přijde po mně. A kdo ví, zda se prokáže jako moudrý či jako pošetilý? Přece však se ujme moci nad veškerou mou prací, se kterou jsem se lopotil.“ — Kaz. 2:18, 19.

Podobně i úsilí o získání vynikajícího postavení ve světě může vést k hořkému zklamání. Příliš často jsou velmi schopní lidé oběťmi okolností, které je oloupí o příležitost dobře využít své schopnosti. Král Šalomoun pozoroval, že „pošetilost je v mnoha vysokých postaveních. . . Viděl jsem služebníky na koních, ale knížata chodící po zemi jako služebníci.“ (Kaz. 10:6, 7) „Závod nepatří rychlým ani bitva mocným, také ani pokrm moudrým ani bohatství těm, kteří mají poznání, všechny je totiž postihuje čas a nepředvídané události.“ — Kaz. 9:11.

Mezi nedokonalými lidmi nejsou nutně schopnosti rozhodujícím činitelem při získávání určitého postavení. Říká se, že „nerozhoduje to, co člověk zná, ale koho zná“. Proto až příliš často se velmi schopní lidé, kteří snad mají ušlechtilou povahu, setkávají s hloupostí neschopných osob, kterým jsou podřízeni. Těmto ušlechtilým lidem nejenže není dána žádná důstojnost, ale jsou často svými představenými stavěni před ostatními do světa bláznů.

Šalomoun nepřeháněl, když skutky, činěné v nedokonalém systému, označil jako „marnost“. Honba za hmotnými cíli — za postavením, vlastnictvím a tak podobně — jednoduše neuspokojuje, ale je doprovázena množstvím zklamání.

Jaký je tedy smysl života? Neexistuje něco, co může přinést uspokojení? Ano, je to hledání toho, co může vést ke stálé a pevné budoucnosti člověka. Král Šalomoun ukázal, co to je, když dokončil svůj přehled o marných snahách. Napsal: „Všechno bylo vyslechnuto, a proto závěr věci je: Boj se pravého Boha a zachovávej jeho přikázání. Neboť to je celá povinnost člověka.“ — Kaz. 12:13.

Ano, klíč k uspokojujícímu životu je v uznání duchovních potřeb člověka. Člověk větší než Šalomoun, Ježíš Kristus, to vyzdvihl, když odporoval satanu ďáblu. Citoval z Hebrejských písem a řekl: „Člověk bude žít nejen z chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst.“ (Mat. 4:4) Když má člověk zdravou úctu ke stvořiteli a dbá na jeho příkazy, ušetří si zklamání, která přicházejí, když je světské vzdělání, postavení či hmotný majetek hlavním životním cílem. Místo aby vkládal své srdce do něčeho, co je přechodné, buduje svůj vztah k Bohu, který může trvat po celou věčnost. Tento vztah není založen na tom, co člověk má, ale na tom, jaký ve skutečnosti je. Jak říká Bible: „Člověk vidí to, co se jeví očím, ale Jehova vidí, jaké je srdce.“ — 1. Sam. 16:7.

Dokonce ani smrt nemůže zničit to, co ti, kteří se bojí pravého Boha, získali. Proč ne? Protože nic je nemůže oddělit od Boží lásky. „Jsem přesvědčen,“ napsal křesťanský apoštol Pavel, „že ani smrt ani život ani andělé ani vlády ani věci přítomné ani věci budoucí ani moci ani vysokost ani hlubokost ani žádné jiné stvoření nebude nás moci oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím. 8:38, 39) Jehovovi služebníci, i když jsou tělesně mrtví, z jeho stanoviska žijí, neboť pro ně učinil opatření, aby byli navráceni do života. Z toho důvodu mohl inspirovaný žalmista říci: „Kdybych si snad rozložil lůžko v šeolu [hrobě], ty bys tam byl.“ — Žalm 139:8.

Jistě jsou tedy moudří ti, kteří připouštějí, že život schváleného Božího služebníka dělá život skutečně hodnotným. Celým smyslem života je, aby člověk přinášel čest Životodárci, Jehovovi, a bál se jej a dodržoval jeho přikázání. Je to věc, o niž usiluješ?