Otázky čtenářů

● Budou lidé vzkříšení k životu na zemi stále ještě nedokonalí a obtíženi adamovským hříchem, když v Římanům 6:7 je ukázáno, že ten, „kdo zemřel, byl osvobozen od svého hříchu“?

V Římanům 6:7 čteme: „Neboť kdo zemřel, byl osvobozen od svého hříchu.“ Ze souvislosti vidíme, že apoštol Pavel mluvil o pomazaných křesťanech, kteří tehdy žili. Byli za svého života pokřtěni v Ježíše Krista a přijali drahocennou vyhlídku na nebeský život. Aby je Bůh mohl pomazat svatým duchem a přijmout jako své duchovní syny, museli ‚zemřít‘, pokud šlo o jejich dřívější způsob života jako nedokonalých lidí; Bůh jim musel odpustit hříchy a přičíst lidskou dokonalost.

Avšak když Pavel dával toto vysvětlení o pomazaných křesťanech, použil přirozeného a konkrétního znázornění. Použije-li se v širším smyslu, bylo by také správné říci, že ten, kdo umřel, byl osvobozen od svých hříchů.

Ne pozvolné skomírání, ale smrt je plnou cenou za hřích. V Bibli stojí: „Mzda, kterou platí hřích, je smrt.“ (Řím. 6:23) To znamená, že člověku po jeho smrti se již nekladou k tíži jeho hříchy. Kdyby se Ježíš Kristus nebyl obětoval a kdyby nebylo Božím předsevzetím vzkřísit člověka, nikdy by již nežil. A přece by byl osvobozen od svých hříchů, protože Bůh by jeho případ nikdy neobnovoval a neodsoudil by jej k nějakému jinému trestu za jeho hříchy.

Takového člověka je možno přirovnat k někomu, kdo si pro nějaký zločin odpykal trest vězení. Jestliže nějaký čas trávil ve vězení, nemůže být ještě jednou souzen a nemůže být za týž zločin znovu potrestán.

Člověku, který bude vzkříšen z mrtvých k pozemskému životu, nebudou již znovu připisovány hříchy, pro něž byl odsouzen k smrti. Má příležitost přizpůsobit se zákonu jako ten, kdo byl propuštěn z vězení. Přesto je však vzkříšený stále týmž člověkem. Jeho smrt nepřivodila žádné změny jeho osobnosti a jeho hříšných sklonů. Vzkříšením se nestane dokonalým člověkem, který by nebyl podroben následkům hříchu a nedokonalosti zděděným po Adamovi. Není na základě své smrti prohlášen za spravedlivého. Jako bývalý vězeň se musí horlivě snažit, aby již nepodléhal svým tělesným slabostem. Musí začít tam, kde byl, když odešel ze života, a plně využít Božího opatření k získání věčného života na zemi.

Následkem života, který vedli před smrtí, budou někteří lidé pociťovat silnější sklony k činění nepravosti než jiní. V Bibli skutečně čteme, že „bude vzkříšení spravedlivých a nespravedlivých“. (Skut. 24:15) Tak lidé, kteří byli nespravedliví při své smrti, budou také nespravedliví při svém vzkříšení k pozemskému životu.

Ačkoli je tedy někdo osvobozen od svých hříchů, nezpůsobí smrt žádnou změnu jeho osobnosti. Ti, kteří budou vzkříšeni k životu na zemi, jsou stejní, jako když umírali — potomci hříšníka Adama. Jsou stejně nedokonalí jako ti, kteří byli před staletími vzkříšeni Eliášem, Elizeem, Ježíšem Kristem, Petrem a Pavlem. Lidé, kteří v minulosti zemřeli a byli vzkříšeni, nezměnili se tím v dokonalé lidi, kteří by mohli žít věčně. Stejně je tomu s těmi, kteří budou vzkříšeni na zemi v novém světě. Budou ochráněni od smrti, jen když využijí oběti Ježíše Krista, která usmiřuje hříchy.

Ve Zjevení je Boží opatření k získání věčného života — opatření, které zahrnuje usmíření hříchů — znázorněno symbolicky jako řeka vody života. (Zjev. 22:1, 2) Jen když vzkříšení budou ‚pít‘ z této ‚řeky‘, budou pozvolna osvobozeni od všech hříšných sklonů a získají lidskou dokonalost.

Teprve když dosáhnou lidské dokonalosti, jsou v Jehovových očích v pravém slova smyslu oživeni. To je zřejmě důvod, proč je v Bibli řečeno o vzkříšených k životu na zemi, že ‚neožijí, dokud neskončí tisíc let‘, kdy bude Kristus vládnout jako král a kdy bude pro lidstvo využíváno dobrodiní jeho oběti, která usmiřuje hříchy. — Zjev. 20:5.