Bereš stejný ohled na své příbuzné jako na cizí?
„TĚŠÍ mne, že jsi mohl přijít,“ řekl hostitel jednomu ze svých hostů, který mu na to odpověděl: „Když slíbím, že přijdu, pak PŘIJDU!“ Ano, chlubil se tím, že je mužem, který dodržuje slovo. Dodržuje také slovo vůči příslušníkům své rodiny? Možná, že ne vždy.
Jedno německé přísloví říká: „Zu Hause ein Bengel, auf der Strasse ein Engel“ (Doma hulvát, na ulici anděl) a podle smyslu znamená, že někdo má špatné chování jen doma, zatímco mezi lidmi ne. Poukazuje na všeobecnou lidskou slabost. Může se na příklad stát, že manžel na konci společenského večera horlivě pomáhá mladé dívce do kabátu, ale své manželce nepomůže. Zřejmě vzbudila hezká dívka v manželovi romantické pocity, takže se stal laskavým kavalírem. Oč více dobrého by byl však mohl udělat, kdyby se byl staral o svou manželku a byl vůči ní galantní! Učinil by tak to, co se od manžela očekává: milovat svou ženu jako sebe sama. — Ef. 5:33.
Říká se vhodně: „Láska k bližnímu začíná doma“, to je, má začínat doma, ne však nutně tím, že se odevzdají peníze, ale tím, že si vzájemně pomáháme. Nejsme rychle ochotni pomoci cizinci, když se nás ptá na cestu nebo prosí o nějakou informaci? Neměli bychom stejně ochotně pomoci doma, dokonce ještě ochotněji? Jak často se někdo v rodině trápí břemeny, zatímco ostatní členové rodiny se zdají být slepí k možnosti pomoci mu! Je snad třeba v určitou dobu vypravit více dětí? Má se ještě umýt mnoho nádobí? Zvláště muži, jejichž ženy jsou zaměstnané, by měli poznat, že se musí opravit starý názor na to, jaký okruh úkolů patří muži a jaký manželce, nemá-li být žena přetížena.
Také když jde o to, snášet chyby a slabosti druhého, začíná láska k bližnímu doma. Člověk má sklon být shovívavý vůči přátelům a známým mimo rodinu, na příklad k osobám na pracovišti. Neměli bychom však ještě ochotněji snášet chyby a slabosti příslušníků rodiny? Někdy je to snad mylně chápané vědomí povinnosti nebo špatně používaná láska, když jsou manželé vůči sobě příliš kritičtí.
Je daleko důležitější, abychom se vzájemně budovali, když jeden druhého morálně podporujeme a přehlížíme drobné chyby nebo slabosti, než aby muselo všechno být absolutně dokonalé nebo odpovídalo našim představám. Kromě toho se může ten, kdo chce druhého opravovat, sám mýlit. Když jsme někomu blízcí, můžeme mu přirozeně pomoci, aby se vyvaroval chyb, ale také můžeme zajít příliš daleko v kritice svého manželského druha.
Být ohleduplný znamená být shovívavý k slabostem druhých. Mysli na to, že slabosti jsou často způsobeny dědičností nebo okolním světem, což má nesmírný vliv na utváření osobnosti. Takové jednání prozrazuje také moudrost, protože jak jsme milosrdní k druhým, tak budou pravděpodobně i oni k nám. Ježíš Kristus jednou řekl: „Měrou, kterou vy měříte, budou zase měřit vám.“ (Luk. 6:38) Jedna Američanka, velice známá na veřejnosti, když odporovala stanovisku, kterého se zastávali přívrženci hnutí pro osvobození žen, řekla: „Jednám se svým manželem jako s králem a on jedná se mnou jako s královnou.“
Rčení běžné ve světě: „Příliš velká důvěrnost působí pohrdání“ nemělo by být vhodné pro náš vztah k rodinným příslušníkům. Měl by být pravý opak. Důvěrnost by měla působit oddanost a úctu, protože jsme se lépe naučili znát se, rozumět si a oceňovat se. Pro lidi, kteří byli v mládí doma správně vychováváni, je samozřejmostí vystupovat s určitou úctou před cizími. A tak to má být; což neříká Bible: „Ctěte lidi všech druhů“? (1. Petra 2:17) Nepatří k nim také naši rodinní příslušníci? Když se členové rodiny k sobě vzájemně chovají s úctou, pomáhají si získat pevnou osobnost a tím je opět každý schopnější pomáhat druhým. Můžeme druhým projevovat úctu, když bereme ohled na jejich povahu a city, když tedy s nimi mluvíme a přitom nejen dáváme pozor na to, co říkáme, ale také jak to říkáme.
Někdy si někdo dovolí ve styku s rodinou být hrubý, přísný nebo kritický, i když by ho nenapadlo, aby byl takový ve styku s cizími. Neprozrazuje tím však nedostatek schopnosti spolucítit? Člověk má zcela jiný pocit, když sám zjistí, že udělal chybu, a opět ji napravuje, než když je na ni upozorněn druhým a požádán, aby ji napravil. Schopnost spolucítit nám pomůže, abychom brali zřetel na tento rozdíl.
Často je to ovšem vinou bezmyšlenkovitosti, že zacházíme jinak se svou rodinou než s cizími. To se zvláště stává, když řekneme něco, co jsme raději říkat neměli. S cizími jsme obyčejně opatrnější, ale i v naší rodině by bylo dobré stále přemýšlet, dříve než mluvíme. Praktické pravidlo je, že dříve než mluvíme, máme se ptát: „Je to laskavé? Je to pravda? Je to nutné?“ Uvažuj také, jak něco říkáš. Opakem bezmyšlenkovitosti je ohleduplnost. Projevuj ji i v malých věcech, protože se neříká zbytečně: Maličkosti mají velký význam. Projevujeme ohled, když prosbu uvádíme slovem „prosím“ a když řekneme „děkuji“ a také to tak myslíme, když je nám prokázána laskavost — ať už je sebemenší.
Jistě máme všechny důvody, abychom byli k lidem mimo naši rodinu ochotní, shovívaví, uctiví a ohleduplní. Uspokojuje nás to v mravním smyslu, když projevujeme tyto vlastnosti; zjednáváme si tím lepší vztah k druhým; přispívá to k tomu, že lidé mají o nás lepší mínění, a může to být užitečné i v hmotném ohledu. Nevzniká nám však tento užitek, když projevujeme takové vlastnosti ve své rodině? Jistě — a ještě ve větší míře! Kromě toho můžeme tím takříkajíc „hromadit poklady“, ke kterým se můžeme v případě potřeby vrátit. Jaké to pro nás může být osvěžení!