Otázky čtenářů

● Odpovídá Písmu být kmotrem nebo vzít někoho za kmotra pro své dítě?

V katolické církvi je zvykem mít při slavnostním křtu kojence nebo malého dítěte a později také při biřmování jednu osobu nebo více osob — nikoli rodiče — za kmotra (lat. pater spiritualis, „duchovní otec“) nebo za kmotry. Je to zvykem také při křtu nebo biřmování dospělých.

Při křtu dítěte si kmotři nebo svědkové křtu (obvykle příbuzní nebo přátelé, kteří jsou rovněž pokřtěni), vyprošují „ve jménu dítěte víru od Boží církve“ (Katolická encyklopedie). Také skládají vyznání víry a ve jménu dítěte prosí o křest. Pokud rodiče neplní své povinnosti, to znamená, nevychovávají dítě v katolické víře, mají kmotři povinnost převzít jejich náboženskou a mravní výchovu.

Při biřmování (jež platí za svátost stejně jako křest) bývá obvykle brán za kmotra někdo jiný než při křtu dítěte. Kmotři při biřmování musí být dobří katolíci.

Jak máme pohlížet z biblického stanoviska na tento zvyk? Především musíme říci, že křest dětí je nebiblický. Protože před křtem musí člověk ‚slyšet slova‘ a ‚obrátit se‘ a protože křest předpokládá slavnostní rozhodnutí jednotlivce, musí být onen člověk natolik starý, aby to mohl učinit sám. (Skut. 2:14, 38, 41, Herder) Apoštol Pavel napsal: „Když člověk totiž v srdci věří, dovede ho to k ospravedlnění, a když to ústy vyznává, dovede ho to ke spáse.“ (Řím. 10:10, Petrů) To by nemohl učinit kojenec ani malé děcko. Bible tedy vylučuje křest dětí.

Kromě toho žádný člověk nemůže za druhého srdcem věřit a ústy činit vyznání. Apoštol Pavel však poukazuje na to, že poslušné nezletilé děti jsou „svaté“ pro své věřící rodiče. Je tomu tak proto, že v Božích očích jsou rodiče — a nikdo vně stojících — odpovědni za děti. (1. Kor. 7:14) Bůh tím učinil dobrotivé opatření ve prospěch svých věrných služebníků. Jakmile však tyto děti dospějí do odpovědného věku, nejsou již pod ochranou tohoto opatření, ale každý stojí nebo padá podle své vlastní víry. — Řím. 14:4; Ez. 18:20.

Apoštol Pavel však napsal sboru v Korintě: „Neboť třeba byste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, přece otců máte nemnoho. Vždyť já jsem vás zplodil v Kristu Ježíši skrze evangelium.“ (1. Kor. 4:15, Škrabal) Apoštol Pavel však nebyl nic takového jako „kmotr“ tohoto sboru. Přinesl Korinťanům jako první evangelium, jímž se stali věřícími. Životodárným poselstvím se v duchovním smyslu stal jejich otcem, ačkoli později se také jiní podíleli na jejich poučování. Pavel musel korintským křesťanům připomenout tuto skutečnost, protože jim hrozilo, že by byli svedeni na scestí falešnými apoštoly a odvedeni od Krista. Nechtěl tím říci, by jej měli jmenovat „otcem“, a nemyslel ani na postavení kmotra, které by bylo určeno církví. — 2. Kor. 11:3, 13.

Zvyk, mít kmotra, je dnes v mnoha zemích jen formální záležitostí. Dítě obvykle od svých kmotrů dostává dárek, ale často mají sotva co dělat s výchovou dítěte ve víře. Tento zvyk především spočívá na katolické tradici a je nebiblický, a proto se praví křesťané varují, aby s ním měli něco společného.