Je požehnáním mít mnoho práce
JE POŽEHNÁNÍM mít mnoho práce? Někteří se snad zeptají, jak by to bylo možné. Což nám Bible neříká, že práce je prokletím, které Bůh vyslovil nad člověkem? To je naneštěstí jeden ze všeobecně rozšířených mylných názorů na Bibli, které zastávají někteří lidé, předstírající, že jí rozumějí.
Na příklad profesor W. B. Bowie v komentáři k 1. Mojžíšově 3:17–19 říká: „Práce je označena jako prokletí, jež bylo vyneseno nad Adamem a jeho potomky. Muset pracovat . . . jevilo se člověku od přírody jako charakteristický rys trestu . . . Lidé, kteří vytvářeli podání přejatá do 1. knihy Mojžíšovy, snažili se zde vyjádřit svou zkušenost a dobré i zlé, které v ní našli. Práce byla něčím, co neměli rádi; proto ji považovali za nutné zlo. Cítili ji jako trest a proto vyvozovali, že je trestem.“ — The Interpreter’s Bible, sv. 1, str. 511.
Po Adamově neposlušnosti mu Bůh řekl: „Zlořečená je země kvůli tobě . . . V potu tváře své chléb jísti budeš, dokud se nenavrátíš do země, neboť z ní jsi byl vzat.“ Země byla zlořečená, je však prokletím práce sama? — 1. Mojž. 3:17–19, NS.
Na počátku, když byl člověk stvořen a byl dokonalý, byla mu dána práce. „Jehova Bůh . . . vzal člověka a postavil jej do zahrady Eden, aby ji obdělával a pečoval o ni.“ Tato zahrada Eden byla rozsáhlým parkem, byla dost velká, aby v ní bylo místo pro některé ze všech druhů pozemských zvířat, která Bůh stvořil, neboť Adam jim všem dal jména, aniž opustil Eden. Opatrovat a obdělávat tak velký park znamenalo práci. Nebyla to však práce těžká, ani vysilující. Byla to radost. Taková práce nebyla prokletím. — 1. Mojž. 2:15, NS.
Správnost tohoto závěru je patrná z ostatních Svatých Písem. Je nám v nich řečeno, že bychom měli celou svou silou konat to, co si naše ruce předsevzaly konat, neboť v hrobě již pracovat nemůžeme. (Kaz. 9:10) Líný člověk „bude chudý“, říká Bible, „ale ruka pilného obohacuje“. (Přísl. 10:4, NS) Varovně je nám řečeno, že líný člověk „bratr jest mrhače“, jehož vůdcem není nikdo jiný nežli sám satan! (Přísl. 18:9) Právem řekl král Šalomoun: „Poznal jsem, že pro ně není nic lepšího, než se radovat a činit dobro během života; a též, že každý člověk má jíst a vskutku pít a vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci. To je dar od Boha.“ — Kaz. 3:12, 13, NS.
Když byl Ježíš Kristus na zemi, řekl, že jeho Otec je neustále činný a také on že je činný. (Jan 5:17) A apoštol Pavel dával opětovně druhým radu, aby pracovali, a také sám mluvil o své namáhavé práci: „Neloudejte se ve svém zaměstnání. Buďte zaníceni duchem.“ „Ať zloděj více nekrade, ale raději ať koná tvrdou práci a pracuje svýma rukama na dobrém díle, aby měl co rozdělovat potřebným.“ — Řím. 12:11; Ef. 4:28, NS; 2. Kor. 11:27.
Mít mnoho práce je požehnáním mimo jiné proto, že nám to pomáhá vyvarovat se těžkostí. Tuto zásadu vyjadřuje apoštol Pavel slovy, že mladé vdovy by se měly vdát a vychovávat děti, protože by pro ně bylo ochranou, kdyby měly mnoho práce. — 1. Tim. 2:15; 5:14.
Mít mnoho práce je požehnáním také proto, že rychleji ubíhá čas. Tuto skutečnost ocení obzvláště starší osoby, které jsou na odpočinku. Nemají-li nic na práci nebo jen velmi málo, snadno u nich vzniká pocit marnosti, dlouhá chvíle.
A zvláště bychom si měli povšimnout skutečnosti, že mít mnoho práce je požehnáním také proto, že získáváme pocit uspokojení z množství vykonané práce. Považujeme však za samozřejmé, že práce, o níž zde mluvíme, je čestná a poctivá. Lidé, kteří kradou, podvádějí nebo jinak sobecky využívají druhé, nemohou očekávat, že by získali nějaké požehnání z takové činnosti, i kdyby byla rozsáhlá a v daném okamžiku by jim mohla přinést hmotný zisk!
Můžeme bez nadsázky říci, že dnes žádná skupina lidí nemá více práce než křesťanští svědkové Jehovovi. Soukromě velmi studují Bibli, navštěvují pět týdenních schůzek sboru a každý měsíc věnují mnoho času kázání dobrého poselství o Božím království a tomu, aby činili z lidí učedníky; kromě toho se také poctivě starají o hmotné věci, jež potřebují sami i jejich rodiny. (Mat. 24:14; 28:19, 20) Být hojně zaměstnán v díle Páně slouží jako ochrana před mnohými léčkami světa, těla i ďábla. Mají také radost a uspokojení z toho, že mohou působit ke cti Jehovova jména a přinášet útěchu zarmouceným lidem, kteří hledají pravdu. A mají příslib, že budou odměněni věčným životem. — 1. Kor. 15:58; 2. Kor. 8:21; 1. Tim. 5:8.
Kdybys navštívil průměrný sbor svědků Jehovových a seznámil se s nimi, shledal bys, že jsou skutečně šťastným lidem. Pravděpodobně by sis také povšiml, že nejšťastnější mezi nimi jsou ti, kteří mají nejvíc práce v kázání a učení Božího Slova. To přináší jistě mnohá požehnání, neboť větší štěstí je v dávání než v přijímání. — Skut. 20:35.
Svědkové Jehovovi nejsou fanatici ani extremisté. Jsou rozumní. Zvláště otcové rodin, kteří zaujímají ve sboru odpovědné postavení, dbají na to, aby byli v těchto věcech vyrovnaní. Jsou si vědomi své odpovědnosti za to, že mají svým rodinám věnovat čas. Vedou rodiny k tomu, aby se co nejvíce účastnily Pánova díla, a dbají zvláště o to, aby společně studovali Bibli. Starají se také o to, aby zotavená byla věcí celé rodiny.
Je možno Bibli obviňovat z toho, že by práci nazývala prokletím? V žádném případě! Je požehnáním, má-li někdo mnoho práce? Ano, je tomu tak, konáme-li práci pravého druhu a udržujeme-li ji v rovnováze se svými dalšími potřebami a potřebami těch, které milujeme.