Moje skvělá přítelkyně
Kdo jsou vaši přátelé? Jsou všichni stejně staří jako vy? Přečtěte si vyprávění mladé dívky o jedné její přítelkyni, která je asi o sedm desetiletí starší.
ASI před devíti roky, když mi bylo šest let, se naše rodina přestěhovala do Aberdeenu ve Skotsku. Bylo to pro mě období naplněné obavami, protože jsem musela začít chodit do nové školy a musela jsem si najít nové přátele. Něco mi však tuto novou situaci ulehčilo. Hned za rohem bydlela starší paní, se kterou se rodiče již kdysi setkali. Představili mě a brzy jsem byla překvapena, jak zajímavá ta paní je. Byla mladá duchem a velmi elegantně se oblékala.
Bydleli jsme v pronajatém domě, a tak jsme se potom přestěhovali do vlastního domu asi míli od tetičky Louie. Z úcty a z lásky jsem jí říkala tetičko. Bylo mi líto, že jsme se museli odstěhovat, protože jsme k ní s bratrem začali pravidelně chodit.
Hned za rohem domu tetičky Louie jsem však chodila do školy. A tak jsem šla k tetičce na čaj každý pátek po vyučování, než mi začaly večerní hodiny skotských lidových tanců, které probíhaly v naší škole. Stalo se to mým zvykem. Nosila jsem si s sebou dětskou knížku, a zatímco jsem jedla sendviče s okurkou a pila sklenici studeného mléka, tetička mi četla.
Pamatuji se, jak se mi zdálo, že se pátky vlečou, a jak jsem nedočkavě čekala na zvonění v půl čtvrté, což byl signál k tomu, abych utíkala k tetičce Louie. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak zajímaví a příjemní mohou být starší lidé. Nepokládala jsem ji vlastně za starou. Z mého pohledu byla poměrně mladá. Řídila auto a měla příjemně vonící dům a zahradu — co víc by si dítě mohlo přát?
Uplynuly tři roky a já jsem byla v posledním ročníku základní školy. V té době se tetička Louie rozhodla, že práce na zahradě je na ni příliš moc a že byt pro ni bude praktičtější. Tehdy jsem nechápala, co to znamená stárnout. Vadilo mi, že její byt byl v jiné části města. Pátky již neměly své kouzlo.
V roce 1990 jsem se chystala nastoupit na střední školu. Co budu v takové velké škole dělat? Jak to zvládnu? Bydleli jsme v jiné části města, proto jsem měla jít do jiné školy než moji kamarádi. Ale opět tam byla tetička Louie, protože byt, do kterého se nastěhovala, byl hned vedle mojí školy! Poprosila jsem ji, zda bych k ní mohla vždycky přes poledne zajít a sníst si tam sendviče. A tak vznikl další výborný zvyk.
Myslím, že v tu dobu se vztah mezi námi změnil ze vztahu dítěte k dospělému v radost ze vzájemné společnosti. Bylo to zřejmé v mnoha směrech, ale zvlášť v tom, že jsme místo dětské knížky začaly společně číst klasiky — Janu Eyrovou, Villette, Pýchu a předsudek a Ženy v bílém. Můj výběr čtení trochu vyzrál.
Tetička Louie mě učila, že láska k lidem je dovednost a umění. Nebýt toho, možná bych si tyto věci uvědomila až mnohem později. Tetička mě učila naslouchat a to se mnozí lidé, letití nebo mladí, v tomto velmi uspěchaném světě nikdy nenaučili. Když se u ní schoulím na pohovce, vypráví mi příběhy a zkušenosti ze svého života. Působivé poznání, které tato žena má, ve mně vyvolává hřejivé pocity.
Tetička Louie se vzdala mnoha věcí — manželství, dětí, kariéry — a starala se o rodiče a maminčinu sestru během jejich nemoci. Tím svému bratrovi umožnila, aby zůstal v celodobé službě.
Během posledních dvou let se tetičce Louie zhoršilo zdraví a já jsem mohla vidět, jaké zklamání, těžkosti a bolest stáří přináší. Nedávno se tetička ve věku 84 let rozhodla, že již nebude řídit auto. Bylo to pro ni těžké rozhodnutí. Byla zvyklá vést velmi činorodý život a je pro ni frustrující, že je nyní omezena na byt. Zápasila s pocitem, že je lidem na obtíž. Bez ohledu na to, kolikrát jsme jí říkali, že ji máme rádi a že pro ni uděláme cokoli, se cítila provinile.
Nyní se situace ještě zhoršila, protože se dnes umyje a obleče jen s obtížemi. Přestože dříve pomáhala tímto způsobem druhým, je pro ni nyní zkouškou takovou službu přijmout. Učím se na tom, že i když se někdo nemůže o sebe postarat, přesto si zaslouží naši úctu.
Tato zkušenost mi však především pomohla pochopit, co znamená stárnout. Při každé další věci, kterou již tetička Louie nemůže dělat, je mi do pláče. Většinou, když vidím její zklamání nebo velké bolesti, se mi chce pořád plakat. A zvláště je mi líto, že další děti, mladší, než jsem já, nemohou využít a ocenit její moudrost.
Někdy si říkám, zda toho pro ni dělám dost. Těší ji být se mnou a má mě ráda tolik, jako já ji? Když však přijdu na oběd a dám jí pusu, všechny pochybnosti zmizí.
Pokládám za velkou poctu, že mám takovou přítelkyni. Naučila mě tolika krásným vlastnostem — a ze všeho nejvíce mě naučila lásce. Nevyměnila bych její přátelství ani za sto kamarádů mého věku. Brzy ukončím školní docházku a nebudu k ní už chodit na obědy. Přesto ji nikdy nepřestanu mít ráda, nepřestanu ji navštěvovat a pomáhat jí. Naučila mě, že život může být šťastný a uspokojující, jestliže myslíte nejdříve na druhé a pak na sebe. (Zasláno)
[Obrázek na straně 26]
S tetičkou Louie