Má život nějaký smysl?

Člověk ve svých osmdesáti letech přemýšlí: „Můj život je téměř u konce. Uběhl tak rychle, a tak málo zbývá. Kam se vlastně poděl? Jaký měl smysl? Vše leží za mnou, nic není přede mnou. Jenom hrob. A zapomnění. Jak zbytečné bylo všechno! Není divu, že cynik říká: ‚Jez, pij a buď veselý, neboť zítra zemřeš.‘“

Ale je to opravdu všechno, co život poskytuje?

JE tomu již dávno, kdy jeden člověk, jenž byl podroben bolestivé zkoušce, aniž věděl proč, vykřikl v zoufalství nad lidským údělem: „Muž, který je zrozen z ženy, má málo dnů a je plný soužení. Vypučí jako květ a uvadá; prchá jako stín a netrvá.“ — Job 14:1, 2, „Revised Standard Version“.

Je to skutečně všechno? Má život nějaký smysl? Tyto otázky si vždy opět kladou generace lidí po celé věky, a to zejména ve stáří. Ohlédnou se za životem a nevědí, jaký měl smysl.

Na pohřbu nějakého starého muže někteří lidé řeknou: „Ano, ten měl opravdu plný život.“ To domněle znamená, že smrt je přijatelná. Avšak činí plně prožitý život umírání přijatelnějším? Nebo jej činí těžším? Nebylo by snazší opustit prázdný život nežli život naplněný? Nikdo přece neřekne: „Jsem šťastnen, půjdu se tedy zabít!“ Jen nešťastný člověk zvolí sebevraždu za východisko. Včerejší plný žaludek neutěší prázdný žaludek dnešního dne. A co se zdálo, že je významným během života, se často nezdá tak důležité, když se přibližuje smrt.

Život ztrácí pro mnohé svůj smysl. Dějiště světa je smutné. Život se podceňuje. Pro mnohé je zklamáním. Znepokojení jednotlivci, kteří se snaží zlepšit podmínky, dosahují asi tolik jako blecha, která skočí na slona. Nastává vystřízlivění a lidé upadají do beznadějných úvah nad vlastním já. O tomto směru vývoje říká „Kultura narcisismu“, nejprodávanější kniha ve Spojených státech: „Jelikož lidé nemají žádnou naději jakýmkoli způsobem zlepšit svůj život, přesvědčují sami sebe, že to, co má cenu, je psychické sebezdokonalování: důvěřovat svým pocitům, jíst zdravou potravu, brát hodiny baletu nebo břišního tance, hluboce se zabývat moudrostí Východu, jógou a poznáváním, jak ‚komunikovat‘... Pěstují silnější zážitky, snaží se přimět líné tělo k životu, pokoušejí se oživit mrtvé chutě...“

Když lidé sledují tento směr, stávají se jejich bezúčelné životy ještě bezúčelnější. Ve své ještě zoufalejší snaze uniknout uchylují se k sexuálním orgiím a perverzi, krátí si chvíle vandalismem a nesmyslným násilím, užívají drogy a dokonce se rozhodnou i pro konečný únik — sebevraždu. A to všechno, protože cítí, že jejich život nemá žádný smysl.

Několik krátkých let zde a potom do hrobu a do zapomnění. Jaký to může mít všechno smysl? Co činí život člověka významnějším, než je život mravence nebo luční kobylky? V rozlehlosti celého vesmíru se člověk cítí jako nic, jako bezvýznamný a nepodstatný, jako ten, kdo je zde jen na okamžik a potom odchází na věčnost. Život pak připadá jako příprava na nicotu.

„Jak může mít můj život smysl?“ přemýšlí člověk. „Až odejdu, kdo mne bude postrádat — a jak dlouho? A jestliže někomu přece jen budu chybět, jak mi to pomůže? Vždyť jsem jeden mezi miliardami. Kdo si toho všimne, kdo o to bude mít zájem, kdo si na to vzpomeme?“

Ale počkej! Někteří se přece všimnou! Někteří přece budou mít zájem! Někteří si přece vzpomenou! Život má totiž smysl, jestliže budeš chtít, aby ho měl, a jestliže pro to něco uděláš. Následující články ukazují, že to tak je.